Porsche Carrera GT: Hlouběji laděný motor, síla a výdrž, dynamika, objem, kultivovanost. Německá klasika: Johannes Brahms.
Celkový počet provedení skladeb
Johannesa Brahmse: 299
Tři nejhranější skladby
48x | První klavírní koncert d-moll |
37x | Houslový koncert D-dur |
36x | Symfonie č. 4 e-moll |
Statistické údaje zpracoval a k publikaci poskytl Alexander Goldscheider ©. Kapitola čerpá z jeho knihy Jiří Bělohlávek: A Life in Pictures. [ 2 ]
Johannes Brahms byl dalším z důležitých skladatelů Bělohlávkova repertoáru. A to už od absolventského koncertu na Pražské konzervatoři v roce 1966, kdy Jiří Bělohlávek poprvé vystoupil na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina. Na programu byl tehdy vedle Dvořáka a Mozarta také Brahmsův Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr. Brahmsovy symfonie, klavírní koncerty i další skladby prováděl během své kariéry s mnoha orchestry. A téměř se všemi orchestry, u nichž byl šéfdirigentem, pořídil také významné nahrávky.
Od sedmdesátých let uváděl Bělohlávek pravidelně Brahmsova díla s Českou filharmonií. Například už v roce 1971 byl Brahmsův Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr na programu zahajovacího koncertu pátého ročníku Tribuny mladých umělců. S Bělohlávkem a Českou filharmonií tenkrát excelovali sólisté Jan Talich a Evžen Rattay. Hudba německého romantismu byla důležitou součástí také repertoáru Pražských symfoniků. Jiří Bělohlávek věnoval Brahmsovi značnou pozornost v dramaturgii jednotlivých sezón a diváci se dokonce mohli dočkat koncertů, jejichž program byl celý sestaven z Brahmsových děl.
„V Brahmsově první symfonii upoutala pozornost jednak stavebná koncepce, jednak způsob artikulace hudby. (…) Bělohlávek, ač mlád a živého temperamentu, nepodlehl svodům přepjaté romantické obrazotvornosti a udržoval bezpečnou rovnováhu v síle i v tempu. To mu umožnilo vystavět skladbu jako logický celek, v němž jedno plyne přirozeně z druhého a všechno nakonec směřuje k potvrzení skladatelova záměru. (…) Orchestr viditelně ‚šel‘ s dirigentem a hrál s chutí. Jak by ne! V Brahmsovi je nejen co poslouchat, ale i co hrát! Vděčný úkol pro dirigenta, který z toho umí něco udělat.“ (s. 121)
Koncert jako celek představoval značný duševní nápor na posluchače, o zátěži orchestru a dirigenta nemluvě. Ostatně Bělohlávek si byl jistě vědom, do čeho se nastudováním takového programu (Tragická předehra, Koncert a moll pro housle, violoncello a orchestr a Koncert č. 2 B dur pro klavír a orchestr) pouští a jeho vystoupení lze docela dobře hodnotit jako prověrku jeho schopností – zejména schopnosti tlumočit hudbu obsahově spřízněnou s osobností autora, ve smysluplné posloupnosti a dostatečně vnitřně kontrastovanou, ale rovněž umění zaujmout, strhnout a udržet v plné pozornosti orchestr.
Brahmsova Tragická předehra byla na programu Bělohlávkova debutu na BBC Proms v roce 1993. S BBC Philharmonic tehdy zahrál ještě Šest zpěvů podle básní Maurice Maeterlincka Alexandera von Zemlinského a Mahlerovu Symfonii č. 1. Tento vydařený koncert stál na počátku jeho intenzivního působení v Anglii, které později vedlo až k postu šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra.
Brahms byl i u tohoto orchestru často v programu koncertů a členové ansámblu s povděkem kvitovali možnost hrát vedle soudobé hudby i to nejlepší z německého hudebního romantismu. Brahmse v podání BBC Symphony Orchestra představil Jiří Bělohlávek také českému publiku. Na Pražském jaru 2012 provedl společně s orchestrem a Ivanem Ženatým Koncert pro housle a orchestr D dur. Brahmse nastudoval rovněž ve skladatelově rodné zemi. V roce 2010 provedl s Berlínskými filharmoniky 4. symfonii. Tento koncert je dostupný ke zhlédnutí v jejich Digital Concert Hall.
I s Pražskou komorní filharmonií Jiří Bělohlávek Brahmsova díla často prováděl. A je tak více než symbolické, že po Bělohlávkově úmrtí v květnu 2017 věnovala PKF jeho památce koncert, na němž pod taktovkou Emmanuela Villauma zaznělo Brahmsovo Německé requiem pro sóla, sbor, varhany a orchestr.
První nahrávka díla Johannesa Brahmse spadá do éry Pražského symfonického orchestru, kdy Jiří Bělohlávek spolu s orchestrem a Václavem Hudečkem nahráli v roce 1981 Koncert pro housle a orchestr D dur.
Hudeček neztratil nic ze své technické jistoty, jak dokazují zejména akordická místa první věty, jistá a energická, vyzrál však tónově a v koncepční velkorysosti. Jeho kantiléna má vřelost i potřebnou šíři, přestože tón zůstává především štíhlý, soustředěný, oblý a sametově měkký, jeho frázování má muzikantskou jistotu a jasnou přehlednost. (…) Orchestr FOK, vedený J. Bělohlávkem, dává svému partu potřebnou závažnost, jak v úvodu, který přesto nepůsobí dojmem symfonické expozice, tak v mezihrách a souhře, která je citlivá, s průzračným vedením hlasů a přesná.
Na konci osmdesátých let pak přistoupil s Českou filharmonií k nahrávání brahmsovského kompletu. Od roku 1987 do roku 1992 nahrál snímky všech čtyř symfonií, dvou orchestrálních serenád, stejně jako populární Akademické slavnostní předehry, Tragické předehry a Variací na Haydnovo téma.
Brahms byl do té doby ve zvukovém archivu filharmonie spojen zejména se jménem Karla Ančerla, který s naším prvním orchestrem nahrál v šedesátých letech 1. a 2. symfonii, Tragickou předehru, Dvojkoncert pro housle a violoncello a První klavírní koncert. Shodou okolností však oba komplety zůstaly nedokončeny. U Ančerla byla na vině politická situace konce šedesátých let, u Bělohlávka patrně jeho rozchod s Českou filharmonií v roce 1992. Po obou Serenádách, které natočil krátce po své rezignaci, už nedošlo na nahrávky Houslového koncertu a Dvojkoncertu.
Všechny realizované skladby vycházely postupně na LP i CD Supraphonu a dočkaly se také několika reedic, například v roce 2006.
Jak Ančerlovi, tak Bělohlávkovi je blízká brahmsovská introvertní citlivost. Ančerl obě Brahmsovy symfonie natočil ve starším věku a jeho umělecká zralost byla vykoupena drastickou válečnou zkušeností. Bělohlávek přistoupil k Brahmsovi jako čtyřicetiletý dirigentský mladík a jeho intepretace je po všech stránkách mladistvější. Za pomalými větami tu nestojí tolik citového zklamání a melancholie. Oba dovedli dát Brahmsovi nekompromisní preciznost, kterou požaduje…
Za doménu Bělohlávkovu možno považovat zvuk, ušlechtilost a niternou barevnost bez jakýchkoli rysů okázalosti. Velmi tomu přispívá příznačně vřelý a šťavnatý zvuk smyčcové skupiny a působivé, a přitom ani v nejmenším individualistické vstupy dechových instrumentů (zvláště dřev a lesních rohů).
Součástí nahrávání s Českou filharmonií byly i oba slavné Brahmsovy klavírní koncerty v podání Ivana Moravce. Klavírní koncert č. 2 B dur byl natočen ve Dvořákově síni Rudolfina na podzim roku 1988. Klavírní koncert č. 1 d moll pak o rok později, v roce 1989. Obě díla vydal Supraphon v roce 1991. I tyto nahrávky se dočkaly několika reedic.
Marně bychom tehdy u nás hledali pro interpretaci této hudby vhodnější dvojici interpretů, než jimi jsou Ivan Moravec a Jiří Bělohlávek. Oba jsou vysoce vzdělaní umělci, kteří plně chápou hloubku Brahmsovy hudby a důkladně ji promýšlejí. Technická brilance Moravcovy hry jde do detailů nejjemnějších úhozových nuancí. Oba mají velký smysl pro vybudování soudržné architektury celku, a navíc – jsou nesmírně precizní v detailu. Jsou proto téměř ideálními interprety Brahmsovy ne každému snadno přístupné hudby a mají na ni i velmi podobný názor. Navíc je v tom zdatně podporovali členové České filharmonie krásným zvukem (…) a přesnou souhrou. Přesto, že nahrávka bude brzy dvacet let stará, neztrácí nic na své vysoké hodnotě a aktuálnosti uměleckého názoru.
S BBC Symphony Orchestra byly vydány tři Brahmsovy skladby. Koncertní provedení Symfonie č. 2 najdeme na live nahrávce z The Proms 1999. Pro vydavatelství Harmonia Mundi natočil Variace na Haydnovo téma a společně s pianistou Cédricem Tiberghienem Klavírní koncert č. 1. Obě skladby byly vydány v roce 2007. Jiří Bělohlávek se k této nahrávce vyjádřil v rozhovoru pro Klassik.com:
„Wir haben sicher verschiedene Herangehensweisen an Brahms Musik. Ich bin stark geprägt von meinen gemeinsamen Brahmsprojekten mit Ivan Moravec, der beide Ausdruckextreme für meinen Geschmack perfekt getroffen hat: die wuchtige Schwere der Struktur und die subtile Gesanglichkeit des langsamen Satzes. Seine durchdachte musikalische Linienführung ist für mich exemplarisch im Brahms-Fach. Dagegen ist Cédric Tiberghiens Brahms eher ein Leichtfüßer, ein schwärmerischer Ansatz à la Chopin, an den ich mich ein wenig gewöhnen musste. Wir haben beide darüber gesprochen und ich habe ihm einige Tipps gegeben. Das Ergebnis ist eine Art Kompromiss, mit dem wir beide gut Leben können.“ [ 9 ]
Hrubý překlad
Určitě máme různé přístupy k Brahmsově hudbě. Jsem silně ovlivněn Brahmsovými projekty s Ivanem Moravcem, který dle mého vkusu dokonale obsáhl obě polohy výrazu: mohutnou tíhu skladby a jemnou zpěvnost v pomalých větách. Jeho promyšlené hudební linie jsou pro mě u Brahmse příkladné. Na druhou stranu je Brahms Cédrica Tiberghiena charakterizován spíše lehkým, nadšeným přístupem à la Chopin, na který jsem si musel trochu zvykat. Oba jsme to spolu řešili a dál jsem mu několik tipů. Výsledkem je kompromis, se kterým můžeme oba žít.
Hlavní zdroje a prameny
- 1.GRUNDOVÁ, Nora: Vrrrrrmmmm... iHned.cz 2012, 22. 11. Dostupné online
- 2.GOLDSCHEIDER, Alexander: Jiří Bělohlávek: A Life in Pictures. 2017. Kniha na více než 600 fotografiích a 160 stránkách dokumentuje celoživotní dráhu Jiřího Bělohlávka s použitím tisíců unikátních statistických údajů. Dostupné online
- 3.BAJER: Jiří Bělohlávek a ČF. Hudební rozhledy 1978, č. 3, s. 120–121.
- 4.DOBROVSKÁ, Wanda: Hudební rozhledy 1988, č. 12, s. 538.
- 5.Ps: Johannes Brahms: Recenze gramofonových desek. Koncert pro housle. Hudební rozhledy 1982, č. 5, s. 236.
- 6.BÁLEK, Jindřich: Johannes Brahms. Harmonie 14, 2006, č. 10, s. 45, 48.
- 7.VÍTEK, Bohuslav: J. Brahms, Symfonie č. 1–4, Akademická slavnostní předehra, Tragická předehra, Variace na Haydnovo téma – Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek (Supraphon Records 1989, 1990, 1991). Hudební rozhledy 1996, č. 4, s. 43.
- 8.POKORNÝ, Petr: SUPRAPHON SU 3865-2 Johannes Brahms: Klavírní koncerty č. 1 a 2. Ivan Moravec, Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek. Hudební rozhledy 2006, č. 5, s. 64.
- 9.BAYER, Frank: „Viele grasen nur noch ab“. Jiří Bělohlávek auf der Suche nach musikalischer Wahrhaftigkeit. Klassik.com 2007, 11. Dostupné online
GRUNDOVÁ, Nora: Vrrrrrmmmm... iHned.cz 2012, 22. 11. Dostupné online
GOLDSCHEIDER, Alexander: Jiří Bělohlávek: A Life in Pictures. 2017. Kniha na více než 600 fotografiích a 160 stránkách dokumentuje celoživotní dráhu Jiřího Bělohlávka s použitím tisíců unikátních statistických údajů. Dostupné online
BAJER: Jiří Bělohlávek a ČF. Hudební rozhledy 1978, č. 3, s. 120–121.
DOBROVSKÁ, Wanda: Hudební rozhledy 1988, č. 12, s. 538.
Ps: Johannes Brahms: Recenze gramofonových desek. Koncert pro housle. Hudební rozhledy 1982, č. 5, s. 236.
BÁLEK, Jindřich: Johannes Brahms. Harmonie 14, 2006, č. 10, s. 45, 48.
VÍTEK, Bohuslav: J. Brahms, Symfonie č. 1–4, Akademická slavnostní předehra, Tragická předehra, Variace na Haydnovo téma – Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek (Supraphon Records 1989, 1990, 1991). Hudební rozhledy 1996, č. 4, s. 43.
POKORNÝ, Petr: SUPRAPHON SU 3865-2 Johannes Brahms: Klavírní koncerty č. 1 a 2. Ivan Moravec, Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek. Hudební rozhledy 2006, č. 5, s. 64.
BAYER, Frank: „Viele grasen nur noch ab“. Jiří Bělohlávek auf der Suche nach musikalischer Wahrhaftigkeit. Klassik.com 2007, 11. Dostupné online