Česká filharmonie podruhé

Druhá kapitola působení Jiřího Bělohlávka v roli šéfdirigenta České filharmonie se začala psát v roce 2010. V srpnu vypsalo ministerstvo kultury konkurz na nového ředitele instituce. Nabídku k účasti dostal také tehdy čtyřiatřicetiletý ředitel Filharmonie Brno David Mareček. Spolu se svým kolegou Robertem Hančem začali o této profesní výzvě přemýšlet a se svou představou oslovili přímo Jiřího Bělohlávka: „S Davidem jsme si také tehdy řekli, že do konkurzu půjdeme pouze v tom případě, že získáme pro naši koncepci Jiřího Bělohlávka, protože orchestr se nedá řídit bez skvělého a výjimečného šéfdirigenta. Naše první kroky tedy směřovaly k tomu, abychom se s ním spojili, setkali se a zjistili, zda by ho to zajímalo. Teprve jeho odpověď znamenala i pro nás jasné ano.“ [ 2 ] Jiří Bělohlávek se tak poradním hlasem podílel už na koncepci, se kterou David Mareček ve výběrovém řízení v říjnu 2010 uspěl. 

David Mareček prosazoval Jiřího Bělohlávka jako nového šéfdirigenta České filharmonie už ve své koncepci a po jmenování ředitelem instituce se také účastnil jednání o jeho angažmá. Tehdejší prozatímní vedení filharmonie i ministerstvo kultury o Jiřího Bělohlávka velmi usilovalo. Svědčí o tom i fakt, že byl jediným kandidátem, se kterým se vedly rozhovory. Ty probíhaly v dělném duchu a Jiřímu Bělohlávkovi a nastupujícímu managementu ČF se pro zamýšlenou reformu podařilo získat potřebné finanční prostředky s příslibem na několik let dopředu. Velmi významným signálem bylo pro Jiřího Bělohlávka také to, že nejdůležitější interní orgán orchestru – Umělecká rada – souzněla s koncepcí obrody celé instituce a projevila jasnou vůli k překonání stagnace.

I přes bolestivý odchod z postu šéfa České filharmonie v roce 1992 pokládal Jiří Bělohlávek vedení tohoto orchestru za nejvyšší metu, kterou může český dirigent dosáhnout. Proto odmítl řadu prestižních nabídek evropských i amerických těles a rozhodl se po druhé vstoupit do téže řeky. I když táž řeka to už vlastně nebyla. Jiří Bělohlávek by tento krok neudělal, pokud by u svých spolupracovníků necítil silnou vůli po změně. Už v předchozích letech totiž nabídky na post šéfdirigenta od některých ředitelů České filharmonie dostával. Nikdy ale nebyla situace taková, aby mohl některou z nich přijmout s vědomím, že podmínky jemu a orchestru umožní usilovat o nejvyšší uměleckou kvalitu.

Ministr kultury Jiří Besser podepsal s Jiří Bělohlávkem smlouvu 22. prosince 2010. Nové funkce se měl dirigent ujmout na podzim 2012, kdy vypršel mandát izraelskému dirigentovi Elijahu Inbalovi. Znalci označili informaci o Bělohlávkově jmenování za skvělý krok pro další osudy České filharmonie a shodovali se v tom, že je to ta nejlepší možná cesta, jak orchestr stabilizovat, pozvednout ho umělecky i společensky a posílit renomé tělesa v zahraničí.

Česká filharmonie těžila z renomé Jiřího Bělohlávka prakticky ihned po oznámení jeho příchodu. Situace, kdy je v čele špičkového českého orchestru uznávaný český dirigent, byla vnímána jako návrat filharmonie k základům, z nichž vyrostla; k charakteristickému zvuku, který je spojen s českým hudebním prostředím a českými umělci. Po jmenování se nebývale zvýšil zájem o vystoupení České filharmonie v nejslavnějších sálech světových metropolích, takže už před zahájením první „Bělohlávkovy“ sezóny měla ČF naplánované cesty do roku 2015 s významnými zastávkami jako Carnegie Hall v New Yorku, londýnské Proms, Suntory Hall v Tokiu nebo vídeňský Musikverein.

V šéfovském kontraktu stálo, že v příštích šesti měsících vedení ČF a Bělohlávek dojednají podrobnosti o uměleckých a jiných povinnostech šéfdirigenta a vypracují návrhy na zlepšení své budoucí spolupráce. Rok 2011 a 2012 byly tedy ve znamení zpřesňování koncepce a zavádění celé řady organizačně-administrativních změn jak do života tělesa, tak celé instituce.

Jednou z věcí, kterou Jiří Bělohlávek svůj návrat podmínil, bylo lepší finanční ohodnocení hráčů. Mělo jim dovolit plně se oddat uměleckému poslání a umožnit jim se maximálně koncentrovat na domácí přípravu, zkoušky i vlastní koncertní činnost. Došlo ke zvýšení platů a ruku v ruce s ním se rovněž zvýšil tlak na osobní zodpovědnost každého hráče. Byly nově definovány pravomoci i zodpovědnosti členů orchestru, byl stanoven přesný postup pro kontrolu umělecké kvality.

Změnilo se také zkouškové a koncertní schéma. Od sezóny 2012/2013 hraje orchestr na abonentních koncertech vždy premiéru a dvě reprízy programu. Tyto tři koncerty se zpravidla konají ve středu, čtvrtek a pátek. Zařazením tří koncertů došlo ke zvýšení posluchačské kapacity a v případě nahrávání programu získal orchestr jedno provedení skladby navíc. Tato změna samozřejmě přinesla i vyšší vytížení hráčů, to se v abonentním týdnu navýšilo o třicet procent. Systém tří koncertů přinesl i méně času na zkoušky a v důsledku toho ještě větší tlak na samostatnou přípravu.

Důležité bylo, že všechny kroky byly uvnitř filharmonie odsouhlaseny a shodly se na nich umělecká rada orchestru, management i odborové organizace. Nebylo to o nás bez nás, ale do reformy se aktivně zapojily všechny složky instituce.

S Jiřím Bělohlávkem se do Rudolfina vrátila také funkce hudebního, resp. uměleckého ředitele České filharmonie. Tu Jiří Bělohlávek inicioval už při svém prvním angažmá na počátku devadesátých let a v souhlasu s managementem i zástupci orchestru ji prosadil i pro své druhé působení v roli šéfa. Funkce institucionálně ukotvovala a manifestovala jednotné umělecké řízení všech složek instituce a zároveň ustavovala dirigentovu plnou angažovanost pro orchestr.

Nejednalo se však o nějakou samovládu jednoho muže. Rovnocennými partnery uměleckého ředitele byla a je umělecká rada a management a všechna důležitá rozhodnutí jsou přijímána společně. Nicméně profil orchestru i koncertní sezóny tak získaly jednotný rukopis. Jak sám Jiří Bělohlávek uvedl, šéf by měl „filharmonii věnovat dostatek času i energie, aby mohl být svým způsobem zodpovědný za uměleckou úroveň veškerých produkcí, které budou pod hlavičkou České filharmonie prezentovány. Myslím si, že je to tak správné a potřebné.“ [ 6 ]

V duchu plné angažovanosti pro orchestr se do šíře i hloubky rozbíhaly Bělohlávkovy aktivity. Nejen tedy interpretační, zkoušková a koncertní činnost, ale také dlouhodobá péče o zvuk a projev orchestru – o intonaci, vnitřní souhru, kvalitu tónu nebo o bohatství výrazové palety tělesa. Účast při výběru nových hudebních nástrojů. Důležitou oblast Bělohlávkova působení představovala dramaturgie jednotlivých sezón a navazování spolupráce s významnými zahraničními dirigenty a sólisty.

Dále tu byly personální otázky spojené s generační obměnou orchestru a udržením jednotného hudebního profilu orchestru. Po široké diskusi se zástupci nástrojových skupin orchestru vznikl nový konkurzní řád, který výrazně rozšířil počet členů konkurzní komise, a odsouhlasila se podmínka, že první rok v orchestru je pro každého hudebníka zkušební dobou. Díky tomu se vždy bezpečně projeví, zda způsob hry, pracovní nasazení, ale také osobní vlastnosti hráče odpovídají standardům, které Česká filharmonie vyžaduje.

Jiří Bělohlávek se rovněž intenzivně zapojil do činností směřujících k podchycení nových talentů a zájemců o hraní v symfonickém orchestru (Orchestrální akademie), do výchovy nové generace posluchačů a vůbec do široce pojatých vzdělávacích aktivit instituce (edukační programy). Dále tu byly otázky přítomnosti orchestru na hudebním trhu (nahrávání), propagace orchestru doma i v zahraničí a další a další témata.

Zahajovací koncerty 117. sezóny ve dnech 4. a 5. října 2012 měly i díky umným propagačním aktivitám České filharmonie velký ohlas. V médiích se objevila řada rozhovorů s Jiřím Bělohlávkem a managementem České filharmonie a od hudebních znalců a kritiků zaznívala slova o začátku nové éry České filharmonie, v níž se má orchestr opět vrátit mezi nejlepší tělesa světa. První zahajovací koncert živě přenášeli hlavní mediální partneři České filharmonie – Česká televize a Český rozhlas.

Program zahajovacího koncertu, který byl zároveň jeho inauguračním, sestavil Jiří Bělohlávek tak, aby orchestr mohl co nejplněji předvést své kvality v různých stylech a polohách a aby se ozřejmily dramaturgické cesty, kterými se chce filharmonie ubírat. Na programu byla symfonická věta Petra Ebena Vox clamantis, která demonstrovala pozornost filharmonie k soudobé hudbě, dále 5. symfonie Ludwiga van Beethovena odkazující k repertoáru klasicismu a romantismu, intepretace Mahlerových písní zase v osobě barytonisty Geralda Finleyho představoval ukázku spolupráce se světovým sólistou a Janáčkova Sinfonietta dala orchestru příležitost předvést svou virtuozitu a muzikalitu.

Slavnostní atmosféru večera umocňovala řada významných hostů v publiku a mimořádnost koncertu vizuálně podtrhly i oranžové gerbery v klopách fraků jednotlivých hráčů. Novinkou nebyl jen nový dirigent, ale také rozestavění nástrojových skupin. Jiří Bělohlávek proměnil dosud zavedený pořádek tak, že hráči na kontrabas zasedli v jedné řadě v pozadí orchestru, žestě a bicí se objevily na pravé straně pódia. Jak se shodovaly recenze, „Jiří Bělohlávek tak docílil mnohem hutnějšího a působivějšího zvuku orchestru, což všem čtyřem skladbám neobyčejně prospělo.“

Téměř obdobný program (bez Mahlerových písní) zopakovala Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem hned vzápětí na své první zahraniční cestě. Ta symbolicky patřila Slovenské republice. 6. října vystoupil orchestr se svým novým dirigentem na Bratislavských hudebních slavnostech.

První sezóna přinesla řadu výjimečných událostí a také největší nahrávací projekt v historii České filharmonie. Orchestr v čele s Jiřím Bělohlávkem zahájil na podzim 2012 nahrávání všech symfonií Antonína Dvořáka. Už v listopadu a prosinci nahráli během abonentních koncertů symfonie č. 1, 3, 5, 6, 7 a 8. V průběhu roku 2013 pak v létě studiově natočili Violoncellový a Klavírní koncert a na podzim Symfonie č. 2, 4 a 9 a Houslový koncert. V koncertech se jako interpreti představili přední zahraniční sólisté: Alisa Weilerstein – violoncello, Garrick Ohlsson – klavír a Frank Peter Zimmermann – housle. Celý komplet vydala Decca Classic v srpnu 2014.

Součástí projektu byl také televizní záznam všech živých provedení symfonií. Záznam byl pro vysílání v České televizi a pro později vydané DVD doplněn doprovodným publicistickým komentářem Jiřího Bělohlávka a Marka Ebena. Dále vznikl časosběrný dokument Objevování Dvořáka, který natočila kanadská režisérka Barbara Willis Sweete, autorka přímých přenosů z Metropolitní opery. Ta spolu se svým týmem sledovala po dobu dvou koncertních sezón nahrávání kompletu, proměnu orchestru a vývoj jeho vztahů s šéfdirigentem.

V oblasti vzdělávacích aktivit se Jiří Bělohlávek zapojil do série edukativních programů pro dospělé a dospívající posluchače i děti. V pořadu Mohlo to znít úplně jinak pod režijním vedením Alice Nellis měli posluchači příležitost přihlížet otevřené koncertní zkoušce s výkladem. Tou je provedli Jiří Bělohlávek společně s moderátorem a hercem Markem Ebenem. V první polovině zazněl rozbor a přednes druhé věty ze Sedmé symfonie Gustava Mahlera, po přestávce pak předehra z operety Netopýr Johanna Strausse. Společná setkání Jiřího Bělohlávka a Marka Ebena pokračovala i v dalších sezónách a vyústila v celou sérii velmi populárních pořadů nazvaných Zkouška orchestru. Řadu těchto komentovaných koncertů natočila Česká televize.

V březnu 2013 odletěla Česká filharmonie na desátý ročník prestižního kulturního festivalu v Abú Dhabí. Byla to vůbec její první návštěva Spojených arabských emirátů. Na programu byly tři koncerty s hvězdným obsazením. V Emirates Palace Auditoriu přednesli filharmonici 20. března pod taktovkou Eugena Kohna skladby Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho či Leonarda Bernsteina a doprovodili Anu Maríi Martínez a Plácida Dominga. Další dva koncerty řídil Jiří Bělohlávek a zazněla díla Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Sólistou prvního koncertu byl houslový virtuóz Joshua Bell. Ve druhém doprovodila Česká filharmonie barytonistu Bryna Terfela a sopranistku Victorii Yastrebovou.

Hned v dubnu čekalo Českou filharmonii a Jiřího Bělohlávka další, tentokrát anglické turné se zastávkami v Birminghamu, Edinburghu, Basinstoke, Cardiffu a Nottighamu. Na programu byly skladby Antonína Dvořáka, Ludwiga van Beethovena a Bedřicha Smetany. V rolích sólistů se představili francouzská klavíristka Hélène Grimaud, britský pianista Freddy Kempf a tehdejší koncertní mistr ČF Josef Špaček ml.

V květnu 2013 byla na abonentních koncertech řady A hostem finská sopranistka Karita Mattila. Šlo o první společné vystoupení Jiřího Bělohlávka a této renomované pěvkyně na domácí půdě, přestože na světových operních scénách měli za sebou už několikerou spolupráci. Karita Mattila zde zazpívala slavnou scénu Isoldiny smrti z lásky z Wagnerovy opery Tristan a Isolda.

Ve druhém červnovém týdnu se na Českou filharmonii mohli těšit návštěvníci festivalu Smetanova Litomyšl. Mou Vlast v podání České filharmonie řízené Jiřím Bělohlávkem měli posluchači možnost slyšet dvakrát, ve čtvrtek 13. června a znovu v pátek 14. června.

První sezónu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka uzavřela filharmonie vystoupením pod širým nebem. První open air koncert v historii tělesa se odehrál 21. června 2013 na Staroměstském náměstí v Praze a byl určen široké veřejnosti. V pestrém programu zazněly skladby od Vivaldiho přes Dvořáka, Smetanu až k Leonardu Bernsteinovi. Jako speciální host vystoupil Bobby McFerrin.

Když na podzim roku 2013 hodnotil Jiří Bělohlávek svou první sezónu, mohl ji bez přehánění označit za velmi podařenou. Jeho samotného i zainteresovanou hudební veřejnost překvapilo, jak rychle si s orchestrem „sedli“. Jak se s každým dalším koncertem dobírají stále většího a většího porozumění, jak jde orchestr Jiřímu Bělohlávkovi stále více a více „na ruku“.

Ještě před začátkem své druhé sezóny otevřel Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií a sólistkou Alisou Weilerstein 6. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Na programu koncertu 10. září 2013 byl vedle Adagia ze 3. symfonie Pendereckého a Beethovenovy 7. symfonie Dvořákův violoncellový koncert, tradiční zahajovací skladba festivalu.

V září ho pak čekalo první vystoupení u Rotterdamské filharmonie v roli hlavního hostujícího dirigenta, kterým se stal na čtyři roky. Této funkce se ujal už v květnu 2012. V Rotterdamu provedl v následujících letech celkem třináct programů, na kterých se objevily skladby Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a dalších českých skladatelů, ale také díla Gustava Mahlera nebo Ludwiga van Beethovena.

118. sezónu zahájila Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem koncerty 3. a 4. října 2013. Společně na nich uvedli Janáčkovu Glagolskou mši v původní verzi z roku 1927. V Rudolfinu se dále představili dva špičkoví ruští sólisté. Sergej Nakarjakov „Paganini či Caruso trubky“ a Alexander Melnikov, klavírista specializující se na Šostakovičův repertoár.

Na přelomu října a listopadu 2013 se Česká filharmonie vydala se svým šéfdirigentem na turné do Japonska. Čekaly je zastávky v šesti japonských městech. Na koncertech zazněli Dvořák, Brahms, Glinka, Beethoven a ruští klasici – Čajkovskij a Rachmaninov. Jako sólisté se představili violoncellista Narek Hakhnazaryan, klavíristka Hisako Kawamura, houslistka Isabelle Faust a koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček.

Slavnostním novoročním koncertem otevřela Česká filharmonie v čele s  Jiřím Bělohlávkem Rok české hudby 2014. Jako první zazněla 1. ledna 2014 Sukova Pohádka op. 16, 1. část: O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech. Orchestr dále uvedl skladby Bohuslava Martinů, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a Oskara Nedbala. Vyvrcholením celého koncertu byla světová premiéra orchestrální verze Dvořákových Písní milostných v podání mezzosopranistky Magdaleny Kožené. Pro symfonický orchestr je instrumentoval Jiří Teml.

Rok české hudby připomíná každých deset let významná výročí hudebních osobností (Smetana, Dvořák, Janáček, Suk, Zelenka a další). V roce 2014 nad ním převzali uměleckou záštitu právě Magdalena Kožená a její manžel, Sir Simon Rattle. Česká filharmonie se do této kulturní iniciativy zapojila v průběhu celého roku více než stovkou nejrůznějších akcí. V obou abonentních cyklech zazněla díla českých skladatelů a orchestr reprezentoval českou hudbu i na zájezdech v řadě evropských měst, asijských metropolích a na evropských festivalech včetně BBC Proms.

V lednu a únoru propagoval Jiří Bělohlávek českou hudbu v Rakousku. Ve Vídeňské státní opeře nastudoval a v lednu a únoru dirigoval Rusalku pod režijním vedením Svena-Erika Bechtolfa. V představení se vedle jiných objevili bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova jako Rusalka, Michael Schade v roli Prince, Günther Groissböck jako vodník a Janina Baechle jako Ježibaba. Pro Jiřího Bělohlávka to byl zároveň debut v tomto slavném operním domě. K opeře se se dostal ještě v dubnu inscenací Čajkovského Pikové dámy v režii Roberta Carsena. Premiéra se uskutečnila 6. dubna 2014 v Operním domě v Curychu.

Jiří Bělohlávek byl spoluiniciátorem a aktivním organizátorem řady projektů, které měly podpořit mladé talenty. Do těchto aktivit patřil projekt Zahraj si s Českou filharmonií pro hudebníky do 21 let. Z přehrávky vybrala porota složená z šéfdirigenta a filharmoniků jedenáct hudebníků, z nichž sedm se s orchestrem představilo širokému publiku 29. ledna 2014 v Rudolfinu. Koncert talentů živě přenášel Český rozhlas 3 – Vltava. Další čtyři hráči pak vystoupili na závěrečném open-air koncertu 24. června na Hradčanském náměstí.

Česká filharmonie vypsala také na podzim 2013 skladatelskou soutěž určenou českým autorům do 35 let. Soutěže se zúčastnilo celkem dvacet devět nadějných hudebníků. Zadáním byla skladba pro symfonický orchestr v délce do patnácti minut, která nesměla být dosud veřejně provedena. Zvítězil Jan Ryant Dřízal se symfonickou skladbou Kuře melancholik. Zvláštní ohodnocení v podobě Ceny šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka získal David Lukáš za skladbu Zrození světla. Cenu předsedy poroty Miroslava Srnky obdržel Kapesní průvodce letem ptáků Slavomíra Hořínky.

Vítěznou skladbu Kuře melancholik provedla Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka na abonentním koncertě v říjnu roku 2015. Další dvě oceněné skladby orchestr nastudoval pod vedením Bělohlávkových asistentů Vojtěcha Jouzy a Ondřeje Vrabce na neveřejné zkoušce, které se zúčastnili oba autoři, předseda soutěžní poroty Miroslav Srnka i Jiří Bělohlávek. Možnost slyšet své skladby naživo, a dokonce získat i nahrávku Jiří Bělohlávek a Miroslav Srnka záměrně ukotvili do pravidel soutěže.

Nadále pokračovala účast Jiřího Bělohlávka v edukačních programech České filharmonie, které ve 118. sezóně zaznamenaly další významný kvalitativní i kvantitativní růst. V únoru 2014 uspořádala Česká filharmonie pro děti Karneval v Rudolfinu s hudebními dílnami, hrami a prohlídkami zákulisí. Dění vyvrcholilo ve Dvořákově síni pohádkovým koncertem, který dirigoval Jiří Bělohlávek alias čaroděj Bělokněžník. Jiří Bělohlávek vystupoval rovněž ve vzdělávacím programu pro dospělé Zkouška orchestru.

Zahraniční vystoupení v první polovině roku 2014 patřila nejprve evropským metropolím. V únoru se Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem představila v Lublani, Udine, Záhřebu, Curychu, Basileji a v Berlíně. Kromě posledního koncertu turné vystupoval orchestr s klavíristou Nikolajem Luganským, který střídavě provedl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 S. Rachmaninova a Klavírní koncert č. 2 F. Chopina. Při berlínském koncertě Luganského nahradila Hélène Grimaud a zazněl Brahmsův Klavírní koncert č. 1. Klavírní skladby doplnila známá díla Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.

Na konci května 2014 odcestovala Česká filharmonie na více než dvoutýdenní turné do Číny a Jižní Koreje. Pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka zahájila zájezd koncertem v  jihokorejském Seongnamu. Dvakrát se představila v prestižním National Centre for the Performing Arts v Pekingu a dalších koncertních sálech v čínských metropolích – Hongkongu, Šanghaji a Kantonu. Ve všech sálech zazněly české skladby, např. Smetanova symfonická báseň Vltava, Dvořákovy symfonie č. 6 a 9 či Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů. Orchestr na několika koncertech doprovodil klavíristu Paula Lewise, který provedl Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll a Beethovenův Koncert pro klavír č. 3 c moll.

Ještě před turné zahájila České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem 69. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Vystoupení ČF přineslo několik novinek. Má vlast se hrála hned třikrát – 12., 13. a 14. května – a hrála se bez tradiční přestávky po Šárce. Navíc Jiří Bělohlávek provedl značné rozšíření orchestru, kdy většina nástrojů byla zdvojena a při úvodním Vyšehradu bylo v orchestřišti dokonce šest harf. Koncerty byly snímány technikou a nahrávka celého cyklu vyšla pod hlavičkou Decca Classic v lednu 2018.

Sezónu 2013/2014 Česká filharmonie opět zakončila koncertem pod otevřeným nebem, tentokrát z Hradčanského náměstí v Praze.

Léto mezi druhou a třetí Bělohlávkovou sezónou u České filharmonie patřilo vedle odpočinku také vystoupením na letních festivalech. Orchestr absolvoval se svým šéfem v srpnu a září čtyři evropské zájezdy, při nichž vystoupil na dvanácti koncertech v Rakousku, Velké Británii, Německu, Švýcarsku, Itálii a na Slovensku. Čeští filharmonici při této příležitosti představili evropskému publiku novou dvořákovskou nahrávku. I proto s orchestrem několikrát vystoupila violoncellistka Alisa Weilerstein. Jedním z těchto společných vystoupení byl koncert na BBC Proms 24. srpna 2014.

I třetí sezóna přinesla řadu novinek a významných uměleckých událostí. Nejdůležitější však bylo, že se dařilo nebývale rychle plnit všechny důležité body vytýčené v konceptu reformy instituce. Pilná práce a jasně viditelný kvalitativní posun v mnoha oblastech vedl k nárůstu přízně diváků, promotérů i partnerů. A jejich podpora zase umožňovala realizovat smělejší a náročnější umělecké plány.

Jednou z novinek 119. sezóny byly první živé satelitní přenosy z Rudolfina do kin v říjnu a prosinci. V říjnu zazněla na koncertech vedle jiných skladeb Dvořákova symfonie Z Nového světa a v prosinci pak Rybova Česká mše vánoční. Oba koncerty dirigoval Jiří Bělohlávek.

V listopadu 2014 se České filharmonie vrátila po šesti letech do USA na téměř třítýdenní turné. Spolu s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a francouzským klavíristou J.-Y. Thibaudetem vystoupili filharmonici na západním i východním pobřeží Spojených států na celkem jedenácti koncertech.

Vyvrcholením turné byl koncert v newyorské Carnegie Hall 16. listopadu. Pro téměř třítisícové newyorské publikum zahráli filharmonici 9. symfonii Antonína Dvořáka, Janáčkova Tarase Bulbu a Lisztův Koncert pro klavír č. 2 v podání Jeana-Yvese Thibaudeta. Vedle koncertu se 16. listopadu konala v Carnegie Hall ještě jedna významná událost. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek zde obdržel Cenu Antonína Dvořáka za celoživotní dílo. Následující den pak Česká filharmonie vystoupila v Národní katedrále ve Washingtonu na slavnostním koncertě, který připomenul dvacet pět let od sametové revoluce a třetí výročí úmrtí Václava Havla.

Prosinec 2014 pařil koncertnímu provedení opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Jiří Bělohlávek tímto počinem navázal i ve filharmonii na svou oblibu koncertního uvádění oper. Ve dnech 17., 18. a 19. prosince mohli diváci v Rudolfinu vyslechnout v české premiéře dílo, které Martinů komponoval v Americe na počátku padesátých let podle předlohy L. N. Tolstého. Z uvedení opery byla pořízena historicky první nahrávka, kterou v roce 2018 vydal Supraphon společně s Martinů Symfonií č. 1.

Rok 2015 byl z dramaturgického pohledu zasvěcen významným vokálně-instrumentálním dílům světové hudební literatury. V první polovině roku 2015 se Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií zúčastnil turné ve Španělsku, které čítalo pět koncertů. V březnu pak absolvovali rezidenci ve vídeňském Musikvereinu. Na programu tří koncertů byli výlučně čeští skladatelé: Martinů, Janáček, Suk a Dvořák. Závěr března patřil ještě koncertům ve třech polských městech, ve Varšavě, v Katovicích a Krakowě.

Hlavní hostující dirigent České filharmonie Manfred Honeck představil rudolfinskému publiku například Te Deum, op. 32 Waltera Braunfelse. Jiří Bělohlávek se pak v průběhu sezóny věnoval vedle jiného dílu Gustava Mahlera. Na abonentních koncertech v dubnu 2015 provedl s orchestrem Symfonii č. 2 c moll Vzkříšení a na Pražském jaru 22. května 2015 zahráli společně Symfonii, č. 3 d moll se sólistkou Elisabeth Kulman (mezzosoprán), Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem. Dále tu byl Dvořákův opus Requiem b moll v červnu 2015 v rámci hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Dne 27. června pak představili publiku německého festivalu Kissinger Sommer (Bad Kissingen) intepretaci díla Missa solemnis Ludwiga van Beethovena.

Velmi úspěšné bylo i turné po Velké Británii, které orchestr absolvoval s Jiřím Bělohlávkem v dubnu. Zahrnovalo celkem sedm koncertů v Leedsu, Edinburghu, Nottinghamu, Bristolu, Basingstoke, Birminghamu a Safron Waldenu. Na koncertech zazněly Dvořákovy Slovanské tance a 7. symfonie, předehra k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, skladba The Lark Ascending Vaughana Williamse a Houslové koncerty Maxe Brucha a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v podání Josefa Špačka a Chloë Hanslip. V Birminghamu zahrála Česká filharmonie Mahlerovu Symfonii č. 2 c moll.

Také 119. sezónu zakončil koncert pod širým nebem. V roce 2015 se konal 17. června. Řídil ho šéfdirigent Jiří Bělohlávek a moderoval Marek Eben. Součástí programu byly mimo jiné romské písně v podání dětí z romského sboru Čhavorenge pod vedením Idy Kelarové. Tímto koncertem tehdy vyvrcholila spolupráce ČF a Idy Kelarové, které se kontinuálně rozvíjela už v předešlých sezónách (a intenzivně pokračovala a pokračuje i sezónách následujících).

V červnu 2015 vyvrcholila také spolupráce České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol. Od podzimu 2014 se pod vedením svých učitelů a dirigenta Ladislava Ciglera připravovalo 85 žáků ZUŠ z pěti krajů celé České republiky na závěrečný koncert v Rudolfinu. Ten se uskutečnil 21. června ve Dvořákově síni. Společný orchestr žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie provedl pod vedením Jiřího Bělohlávka Symfonii č. 8 G dur Antonína Dvořáka. Ladislav Cigler dirigoval Smetanovu symfonickou báseň Šárka.

Po prázdninách čekala na Jiřího Bělohlávka a Českou filharmonii 120. sezóna. Pro zahájení jubilejní sezóny nezvolili dramaturgové žádného významného sólistu, ale postavili do popředí samotného oslavence – orchestr. Program koncertu byl proto složen ze symfonických skladeb. Ve dnech 1. a 2. října 2015 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zazněla balada pro orchestr Šumařovo dítě Leoše Janáčka, slavná Pohádka Josefa Suka a Slovanské tance op. 72 Antonína Dvořáka.

Vrcholem zájezdových aktivit roku 2015 bylo turné do Japonska na přelomu října a listopadu. Česká filharmonie během něj pod vedením Jiřího Bělohlávka odehrála osm koncertů – tři v Tokiu a po jednom v Tojamě, Fukuoce, Nagoji, Hamamatsu a Jokohamě. V Tokiu orchestr účinkoval ve dvou nejslavnějších sálech: Suntory Hall a NHK Hall. Na programech koncertů se objevily Má vlast Bedřicha Smetany, Dvořákova Symfonie č. 9 e moll, Symfonie č. 5 e moll P. I. Čajkovského, Beethovenova Symfonie č. 5 c moll a dva instrumentální koncerty – Mendelssohnův Houslový koncert e moll v podání Sayaka Shoji a Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll, který s ČF provedl klavírista Daniil Trifonov.

Na konci roku hodnotil Jiří Bělohlávek svou dosvadní spolupráci s Českou filharmonií v obsáhlem rozhovoru pro magazín Forbes. Za největší pozitivum považoval to, že se v orchestru podařilo oživit tvůčího ducha.

Začátek roku 2016 představoval pomyslný vrchol celé jubilejní sezóny. Na 4. ledna připadlo 120. výročí prvního veřejného koncertu České filharmonie. Čtvrtý lednový den roku 1896, stál před orchestrem sám Antonín Dvořák a řídil program složený ze svých skladeb. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek připravil k jubileu téměř totožnou repliku koncertního programu. Jedinou odlišností bylo vypuštění původní Slovanské rapsodie č. 3. Mohly tak zaznít kompletní Biblické písně, kterých bylo v roce 1896 v orchestrální verzi jen pět. Sólového partu se ujal sólista Berlínské státní opery Jan Martiník. Vedle Biblických písní byla na programu koncertní předehra Othello a Symfonie č. 9 e moll.

Únor přinesl další významné jubileum, tentokrát osobní, 24. února 2016 oslavil Jiří Bělohlávek sedmdesáté narozeniny. V médiích se objevila řada bilančních a hodnotících statí a v rozhlase i televizi se objevily archivní pořady a hudební záznamy, v nichž byl Jiří Bělohlávek důležitým protagonistou. U příležitosti významného jubilea mu Akademie múzických umění v Praze udělila čestný doktorát.

Orchestr, umělečtí přátelé, spolupracovníci a další osobnosti popřáli Jiřímu Bělohlávkovi v sobotu 13. února, kdy se v Rudolfinu sešli na narozeninovém koncertě. V první polovině řídil Českou filharmonií Bělohlávkův žák Jakub Hrůša, ve druhé se pak taktovky chopil sám oslavenec. Svými sólovými vystoupeními večer ozdobili sopranistky Karita Mattila a Hibla Gerzmawa, tenorista Jaroslav Březina, basbarytonista Adam Plachetka, basisté Jan Martiník a Richard Novák, klavírista Paul Lewis, houslista Josef Špaček a violoncellista Václav Petr. Velké překvapení v podobě obrovského dortu s postavami všech hráčů i šéfdirigenta samotného vytvořila pro svého šéfa hornistka Kateřina Javůrková se svým cukrářským týmem. Tento dort se díky počtu 123 figurek dostal do České knihy rekordů.

V dubnu přichystala Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávek další koncertní provedení opery – byla jí Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Pro nastudování šéfdirigent přizval sólisty Karitu Mattilu (Kostelnička), Adrianu Kohútkovou (Jenůfa), Jaroslava Březinu (Števa), Aleše Brisceina (Laca) a další. Sborového partu se ujal Český filharmonický sbor Brno. Opera zazněla 15. dubna v Praze a pak se celý soubor přesunul do Londýna, kde Janáčkovo dílo představili 18. dubna v Southbank Centre.

Následující měsíce patřily také opeře. V červnu 2016 dirigoval Jiří Bělohlávek Jenůfu v Opeře San Francisco. V roli Jenůfy se představila švédská sopranistka Malin Byström a Kostelničku tu ztvárnila Karita Mattila. Zkoušky a pobyt v San Franciscu zachycuje Bělohlávkův deník. Za dva měsíce pak uvedl koncertní verzi Věci Makropulos s BBC Symphony Orchestra. Stalo se tak 19. srpna 2016 v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms. Opět v obsazení s Karitou Mattilou a českými pěvci.

121. sezónu zahájily koncerty 29. a 30. září 2016. Na programu byl Houslový koncert D dur Petra Iljiče Čajkovského v podání Joshuy Bella. Po přestávce zazněla Mahlerova Píseň o zemi, v níž se hlasových partů ujali mezzosopranistka Bernarda Fink a tenorista Pavel Černoch. Vedle hudebních kvalit koncertu budila pozornost také změna vizáže šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Ten v důsledku léčby onkologického onemocnění přišel o svou pověstnou bílou kštici a výrazně pohubl.

Jiří Bělohlávek svou nemoc veřejně nerozebíral. Když byl v rozhovorech tázán, nevyhýbal se odpovědi, jinak ale byla nemoc jeho soukromou záležitostí. S nemocí se statečně vyrovnával už od svého nástupu k České filharmonii v roce 2012. Orchestr, přátelé a blízcí spolupracovníci o diagnóze věděli, ale nepoučený člověk by na něm v prvních letech nemoci nic nepoznal. Jak sám říkal, hudba pro něj byla tím nejlepší lékem. Eleganci a energii, s jakou vše zvládal, obdivoval i moderátor Marek Eben, který s Jiřím Bělohlávkem spolupracoval na vzdělávacích programech. „Byl to velice statečný člověk. To, jak dokázal zvládat svoji nemoc, bylo impozantní. Když vystoupil před orchestr, tak byste nepoznali absolutně nic, jeho energie a nasazení byla energie zdravého člověka.“ [ 30 ]

O jeho přístupu k nemoci promluvil také režisér Roman Vávra, kterých s ním v posledních dvou letech natáčel dokumentární film.

Druhá polovina roku přinesla dva významné zájezdy. V říjnu to bylo turné po Číně, kde se filharmonie pod vedením Jiřího Bělohlávka představila na osmi koncertech. Vedle populárních děl Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka zazněly v Číně také skladby méně známých českých autorů – Bohuslava Martinů, Josefa Suka, Zdeňka Fibicha nebo Oskara Nedbala. Na přelomu listopadu a prosince pak orchestr s Jiřím Bělohlávkem odehrál šest koncertů v Německu.

První leden přinesl vedle novoročního koncertu také jednu významnou organizační událost. Jiří Bělohlávek podepsal v Prezidentském salonku smlouvu na dalších šest let. Ve funkci šéfdirigenta a uměleckého ředitele měl setrvat až do sezóny 2021/2022. Díky panujícím skvělým vztahům s managementem instituce dirigoval od začátku 121. sezóny na gentlemanskou dohodu. V rozhovoru pro DVTV představoval své plány s orchestrem pro další roky a také se vyznal z toho, že s Českou filharmonií zažívá nejkrásnější profesní období svého života.

V první polovině roku čekaly Jiřího Bělohlávka dva nahrávací projekty. V únoru byla na abonentních koncertech pod jeho vedením zaznamenána Martinů Symfonie č. 4, stejně jako Straussův Koncert pro lesní roh č. 2 v podání českého hornisty Radka Baboráka a Janáčkova Sinfonietta. Záznam Martinů díla proběhl v rámci koprodukčního projektu České filharmonie, České televize a německé televizní společnosti UNITEL, který zahrnoval pořízení cyklu audiovizuálních nahrávek všech symfonií Bohuslava Martinů. V únoru probíhal rovněž studiový záznam Dvořákových Biblických písní s basistou Janem Martiníkem v rámci projektu nahrávek duchovního díla Antonína Dvořáka pro nakladatelství DECCA.

Na začátku května provedl Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií Mahlerovu Symfonii č. 5 cis moll a Mozartův Koncert pro housle č. 5 se sólistou Nikolajem Znaiderem. Provedení Mahlerovy symfonie se setkalo s obrovským ohlasem u publika a za tento koncert získala Česká filharmonie dodatečně cenu Classic Prague Awards v kategorii Orchestrální výkon roku 2017. V neděli 7. května 2017 pak vedl PKF – Prague Philharmonia na zahajovacím koncertě dvacátého ročníku Martinů Festu. Byl to jeho vůbec poslední koncert.

První červnový den roku 2017 přinesl velmi smutnou zprávu – Jiří Bělohlávek 31. května večer zemřel. Přestože se vědělo, že bojuje s vážnou nemocí a pořadatelům Pražského jara musel navrhnout, aby jeho festivalový program převzal dirigent Petr Altrichter, nikdo neočekával takto náhlý skon.

S Jiřím Bělohlávkem odešel dirigent světového formátu, neúnavný propagátor české hudby a mimořádná osobnost uměleckých i osobních kvalit. Po jeho příchodu v roce 2012 zažila Česká filharmonie mnoho mimořádných úspěchů a opět si vydobyla respektované postavení doma i v zahraničí.