Martinů / Bělohlávek

Celkový počet provedení skladeb 
Bohuslava Martinů: 775

Tři nejhranější skladby

Statistické údaje zpracoval a k publikaci poskytl Alexander Goldscheider ©. Kapitola čerpá z jeho knihy Jiří Bělohlávek: A Life in Pictures. [ 2 ]

Kritici označovali Jiřího Bělohlávka za nejlepšího interpreta Martinů hudby vůbec. A i když podobné soudy nemohou mít nikdy exaktní platnost, je nesporné, že Jiří Bělohlávek vykonal pro popularitu díla poličského rodáka u nás i ve světě velký kus práce.

S hudbou Bohuslava Martinů se seznámil už v dětském věku a svůj zájem o jeho dílo rozvíjel i v průběhu studia na konzervatoři a později na Akademii múzických umění.

Nepřekvapí tedy, že díla Martinů se objevovala na Bělohlávkových koncertech už v sedmdesátých letech a od konce této dekády nabrala jejich prezentace pravidelný charakter, jak sám zmínil ve vzpomínce na dirigování Čtvrté symfonie s německým WDR Sinfonieorchester Köln v roce 1979. [ 4 ]

Díla Bohuslava Martinů pronikla díky Bělohlávkovi do repertoáru všech orchestrů, u nichž byl stálým dirigentem či šéfdirigentem. Stejně jako doma, prosazoval Martinů díla také u zahraničních orchestrů. Po pět desítek let je znovu a znovu přesvědčoval o kvalitě Martinů hudby a zařazoval jednotlivé skladby na programy svých koncertů. Přes úspěchy své propagační aktivity si nicméně občas posteskl nad zvláštním jevem, který jeho snahu doprovázel: „Když se mi podaří zahraniční orchestr přesvědčit, abychom uvedli některou ze symfonií, bývají všichni po koncertě nadšeni a naznačují, že chtějí poznat více. Když se ale po roce začne vyjednávat další návštěva, je to náhle, jako kdyby předchozí zkušenost neexistovala. [ 6 ]

Průlom ve vnímání Martinů si sliboval například od Londýnského festivalu hudby dvacátého století, který každý rok v lednu pořádá rozhlasová stanice BBC. V roce 1998 byl hlavním tématem právě tvůrčí odkaz Bohuslava Martinů a mimořádně bohatý program přinesl koncerty, přednášky, panelové diskuze, výstavy i mistrovské kurzy Ivana Štrause a Jiřího Bělohlávka. Bělohlávek se Symfonickým orchestrem BBC uvedli na třech koncertech reprezentativní výběr z Martinů díla. Hrály se Památník Lidicím, Polní mše, Violoncellový koncert č. 1 s Raphaelelm Wallfishem, Symfonie č. 6, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, písně Nipponari se sólistkou Martou Beňačkovou, Symfonie č. 4 a další skladby. Vrcholem celého festivalového programu bylo uvedení Řeckých pašijí. Nicméně k masovějšímu zařazování Martinů skladeb do repertoárů anglických orchestrů nedošlo, a tak spíše než k revoluci, přispívaly všechny aktivity k postupné evoluci – pozvolnému pronikání děl českého skladatele na programy koncertů a do srdcí hudebního publika.

Nepřímočará cesta Bohuslava Martinů na koncertní pódia může mít zčásti příčinu i v nesnadnosti studia této hudby, kterou Jiří Bělohlávek popsal v roce 2010 v rozhovoru pro Martinůrevue.

O intenzivním vztahu Jiřího Bělohlávka k Martinů dílu svědčí i jeho bohatá diskografie. Především díky Supraphonu bylo od sedmdesátých let realizováno velké množství nahrávek zahrnujících i juvenilní a téměř neznámá díla. Řada z těchto snímků byla svěřena právě Jiřímu Bělohlávkovi, který na nich nejčastěji řídí Pražské symfoniky a Českou filharmonii.

Už v roce 1976 nahrál Jiří Bělohlávek s FOKem oratorium Epos o Gilgamešovi. (Supraphon 1976, reedice 2007) a v roce 1986 s týmž orchestrem další vokální skladbu, tentokrát operu Hry o Marii. Na nahrávce vedle vybraných sólistů spolupracoval Pražský rozhlasový sbor. Snímek vydal Supraphon v roce 1987 a reedice se album dočkalo v roce 2002.

Panton u příležitosti devadesáti let od narození Martinů přichystal v roce 1981 reprezentativní výbor ze skladatelova díla. Pětideskový komplet nesl název Bohuslav Martinů: Život – Dílo – Myšlenky a byl doplněn o životopisnou publikaci a nahrávku promluvy skladatele z roku 1946. Soubor obsahoval skladby Kytice, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány nebo Smyčcový kvartet č. 7. Na jednotlivých nahrávkách se představilo hned několik dirigentů, sólistů i orchestrů. Třetí deska obsahovala nahrávku Symfonie č. 4., kterou v roce 1979 pořídil Jiří Bělohlávek s Pražským symfonickým orchestrem FOK.

S Pražským symfonickým orchestrem natočil Jiří Bělohlávek v roce 1986 Martinů skladbu Česká rapsodie, což byla první skladba, kterou na sebe osmadvacetiletý Martinů v roce 1918 upozornil hudební veřejnost. V roce 1988 se stejným orchestrem následovala baletní hudba Kdo je na světě nejmocnější? a v roce 1990 pak balet Motýl, který dupal. Devadesátý rok přinesl i album obsahující Svatební košile, Kouzelné noci a Nipponari. A konečně v roce 1993 přibyly do Bělohlávkovy diskografie další dvě baletní hudby vydané společně na jednom disku. Jednalo se o Šach králi (Échec au roi), jazzový balet o jednom dějství, a Vzpouru (The Revolt), baletní komedii o jednom dějství. Všechna alba vydal Supraphon.

S Českou filharmonií připravil ve stejném období alba obsahující skladby Paraboly, Rytiny, Ouverture a Rapsodie (Supraphon 1987) a Concerto Grosso, Tre Ricercari a Koncertantní symfonii pro 2 orchestry (Supraphon 1990). V roce 1991 vyšel živý záznam koncertu z Pražského jara, na němž Rudolf Firkušný a Česká filharmonie hrají pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Martinů Klavírní koncert č. 2.

Spolupráce s anglickou firmou Chandos vyústila v první polovině devadesátých let v tyto nahrávky s Českou filharmonií: Martinů Symfonie č. 6 se objevila na desce z roku 1990 – album obsahovalo ještě Janáčkovu Sinfoniettu a Sukovo Fantastické scherzo. Rok 1991 přinesl Symfonii č. 1 a Dvojkoncert. Následující rok pak Koncert pro violoncello č. 1. a 2 a Concertino, všechny skladby v podání Raphaela Wallfische. A rok 1993 CD se skladbami Památník Lidicím, Polní mše a Symfonie č. 4.

V roce 2003 přišla nabídka Supraphonu, aby Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií pořídil nahrávku všech šesti symfonií Bohuslava Martinů. S radostí přijal. Společně s orchestrem nahráli všechny symfonie, ale vydány byly na dvou CD jen symfonie 3–6. K vydání Symfonie č. 1 a 2 nedal Jiří Bělohlávek z uměleckých důvodů souhlas. [ 20 ]

V roce 2003 se na pulty dostalo CD se Symfoniemi 3 a 4. Celý projekt byl však bohužel na čas pozastaven a další dvě symfonie, pátá a šestá, byly nahrány a vydány až po šesti letech v roce 2009. Tato nahrávka byla v roce 2010 nominována na cenu Grammy.

Z období, kdy Jiří Bělohlávek působil u BBC Symphony Orchestra, se na zvukových nosičích k posluchačům dostaly tyto nahrávky. V roce 1996 vznikl živý záznam provedení Eposu o Gilgamešovi s česko-slovenským obsazením v podobě Evy Urbanové, Ľudovíta Ludhy, Dalibora Tolaše a Petera Mikuláše. O tři roky později tu byl další živý záznam, tentokrát z BBC Proms. CD obsahovalo Brahmsovu Symfonii č. 2 a Martinů třívětou suitu Fresky Piera della Francesca.

Vrchol spolupráce se Symfonickým orchestrem BBC představovaly nahrávky všech Martinů symfonií, které vydala společnost Onyx v roce 2011. Mimořádnou kvalitu kompletu The Six Symphonies potvrdily mnohé nominace a ocenění. V únoru 2012 se nahrávka objevila v užší nominaci na cenu Grammy a v září téhož roku získala Gramophone Award v kategorie nejlepší orchestrální nahrávka.

Poslední Bělohlávkovou symfonickou nahrávkou Martinů díla je Symfonie č. 1, která byla s Českou filharmonií nahraná v lednu 2016 a o dva roky později se objevila na disku Supraphonu obsahujícím také Martinů operu Čím lidé žijí.

Důležitou kapitolou Bělohlávkova martinůovského repertoáru byla skladatelova operní díla. Za svou kariéru realizoval Jiří Bělohlávek deset inscenací Martinů oper, přičemž čtyřikrát se jednalo o koncertní provedení. Koncertně provedl s Pražskými symfoniky hned své první nastudování Her o Marii v prosinci 1982. Operu nahráli i studiově a v roce 1985 ji vydal Supraphon.

V roce 1984 debutuje Jiří Bělohlávek na českých operních scénách. Ve Státní opeře Praha nastudoval Martinů Řecké pašije. Roli Kateřiny zpívala Naděžda Kniplová, Manolia se zhostil Miroslav Švejda. Smířlivého kněze Fotise představoval Jaroslav Souček a panovačného Grigorise Dalibor Jedlička.

O šest let později připravil v Janáčkově opeře v Brně Hry o Marii. V roce 1998 provedl v Londýně s BBC Symphony Orchestra v rámci festivalu „Martinu: Out of Exile“ koncertně Řecké pašije. Rok 2006 pak přinesl hned dvě martinůovské inscenace. První byla v únoru „Julietta aneb Snář“ v pařížské Opéra Bastille, kdy pro nastudování byl poprvé použit původní francouzský text Martinů rekonstruovaný hudebním vědcem Harrym Halbreichem. V dubnu se zase konala premiéra Řeckých pašijí v Národním divadle v Praze.

V březnu 2009 představil Jiří Bělohlávek Juliettu anglickému publiku – operu provedl s BBC Symphony Orchestra koncertně v Barbican Hall. Hlavní roli zpívala Magdalena Kožená a Michela tenorista William Burden. Provedení se uskutečnilo v rámci mezinárodního hudebního projektu „Martinů Revisited“. Ten byl pořádán k padesátému výročí úmrtí skladatele a zahrnoval a koordinoval řadu festivalů, koncertů, výstav, divadelních představení a dalších akcí po celém světě. Za nastudování opery obdržel orchestr BBC s Jiřím Bělohlávkem v roce 2010 cenu britské Královské filharmonické společnosti (Royal Philharmonic Society Music Award) v kategorii Opera a hudební divadlo.

Na podzim roku se Jiří Bělohlávek představil i domácímu publiku. V Národním divadle v Praze dirigoval premiéru Her o Marii.

V roce 2012 nastudoval Jiří Bělohlávek Juliettu ve Velkém divadle v Ženevě. V hlavních rolích se představili Nataliya Kovalova jako Julietta a Steve Davislim jako Michel.

S jevištními díly Bohuslava Martinů se Jiří Bělohlávek rozloučil s Českou filharmonií, když v prosinci roku 2014 koncertně nastudovali jednoaktovou operu Čím lidé žijí (What Men Live By), kterou Martinů složil podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého. Nastudování si vysloužilo nominaci na cenu The International Opera Award. Koncert byl snímán a opera byla v roce 2018 vydána ve světové premiéře společností Supraphon.

V roce 1999 obdržel Jiří Bělohlávek Zlatou desku firmy Supraphon za nahrávky díla Bohuslava Martinů a v dubnu 2006 převzal v Národním divadle medaili Nadace Bohuslava Martinů jako uznání za celoživotní uvádění a propagaci skladatelova díla.