Na vlně mládí PKF

Vznik jádra Pražské komorní filharmonie, která nese od své dvacáté sezóny (2013/2014) název PKF – Prague Philharmonia, spadá do počátku devadesátých let. Tehdy se zhruba dvacetičlenná skupina českých hráčů na smyčcové nástroje – studentů hudebních vysokých škol a konzervatoří – sešla v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera.

Po skončení svého angažmá chtěli ve společném muzicírování pokračovat i nadále, a tak se rozhodli založit společný orchestr. Dali si jméno Giovani virtuosi da camera. Jedním z členů orchestru, hlavních organizátorů a tahounů celého podniku, byl Tomáš Hanus, houslista a student dirigování na brněnské JAMU.

Právě od něj se Jiří Bělohlávek o orchestru dozvěděl a o prázdninách 1992 se zúčastnil jeho soustředění ve východočeském Machově. Poté, co poznal mimořádné kvality tělesa a nadšení jeho členů, rád vyslyšel Hanusovu prosbu, zdali by mu s orchestrem občas nepomohl v roli jakéhosi uměleckého garanta.

Orchestr se brzy přejmenoval na Nový český komorní orchestr a v průběhu roku 1993 o sobě dával vědět v uměleckých kruzích i v médiích. Koncem srpna 1993 vystoupil u příležitosti zahájení koncertního provozu v tehdy nově rekonstruovaném kostele sv. Šimona a Judy v Praze Na Františku.

Toto vystoupení zachytila v krátkosti i televizní kamera v rámci natáčení dokumentu  o Jiřím Bělohlávkovi nazvaném Tenerezza. V první půli programu řídil orchestr šéf tělesa Tomáš Hanus, druhou půli pak vedl Jiří Bělohlávek. Na umělecké přehlídce Mladé pódium ’94 v Karlových Varech získal soubor ocenění a v dubnu začal natáčet u Supraphonu CD s díly Arnolda Schönberga a Pavla Haase. CD vyšlo v lednu 1995 pod názvem Schönberg/Haas, a protože vznikalo v průběhu několika měsíců (duben, říjen a listopad), jsou v bookletu první dvě skladby připsány Novému českému komornímu orchestru a další tři skladby pak Pražské komorní filharmonii.

Paralelně s těmito událostmi probíhala jednání o vzniku reprezentativního tělesa Armády České republiky. Jiří Bělohlávek vzpomínal, jak na začátku celého projektu byla nabídka skladatele Ladislava Simona založit na troskách Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého novou uměleckou platformu. Jiří Bělohlávek nechtěl s armádou nic mít, ale když se nabídka několikrát opakovala a vidina ekonomicky zajištěného tělesa se ukázala jako naprosto reálná, uvědomil si, že jeho „nechuť znemožní pětačtyřiceti mladým lidem nádhernou pracovní příležitost.“ [ 4 ]

Misky vah se převážily a on vstoupil do jednání o nové podobě tělesa. Významnou roli v jeho rozhodnutí sehrálo i to, že spolupráce se zanícenými hudebníky mu dala pocítit správnost a uskutečnitelnost jeho tvůrčích východisek a ideálů: „Pražská komorní filharmonie mi dala pevnost, dala mi pocit jistoty v mém uměleckém snažení v době, kdy jsem procházel relativně obtížným obdobím. S prací s nimi jsem znovu svoji jistotu získal a s jejich pomocí vybudoval nový ansámbl, který dneska patří mezi významné orchestry.“ [ 5 ]

Jednání probíhala překvapivě hladce, Bělohlávkovy požadavky a přání byly přijaty a vše bylo brzy dojednáno i smluvně. Dosavadní Armádní umělecký soubor se od 1. července 1994 změnil na Umělecké studio Ministerstva obrany ČR, které vedl skladatel Ladislav Simon. V rámci studia působil Big Band Armády ČR, Bohemia Balet, a především nově vzniklá Pražská komorní filharmonie, která nahradila dosavadní symfonický orchestr. V čele tělesa stanul Jiří Bělohlávek. Druhým dirigentem se stal Tomáš Hanus. Dramaturgem, resp. ředitelem tělesa byl jmenován Ilja Šmíd.

Ve smlouvě byla zakotvena i existenční záruka, že těleso bude ministerstvem zřízeno a plně financováno minimálně po dobu pěti let. Výsledky jednání si v tisku pochvaloval i sám Jiří Bělohlávek: „Úžasnou kvalitu nabídky ministerstva obrany vidím v tom, že budu moci v klidu, s rozvahou a soustavně vytvářet nové umělecké těleso ve svobodném tvůrčím prostoru a bez jakéhokoli tlaku zvenčí či zevnitř.  Takové jsou garance, které jsem obdržel...“, řekl v rozhovoru pro Denní Telegraf 6. července 1994.

10. června 1994 přináší Lidové noviny zprávu o založení nového orchestru a avizují jeho první oficiální vystoupení: „Orchestr se v Praze poprvé představí 17. listopadu ve Španělském sále. A nebude prý vystupovat v uniformách.“ [ 6 ]

V ten samý týden jsou vyhlášeny konkurzy na obsazení jednotlivých partů. Zájem je obrovský. Schází se sto osmdesát čtyři přihlášek a fyzicky nakonec dorazí sto čtrnáct hudebníků. Jiří Bělohlávek působí na zájemce jako magnet. Přestože členové Nového komorního orchestru vytvořili smyčcový základ nového tělesa, Bělohlávek trval na tom, že se musí konkurzu rovněž účastnit. Všichni měli mít stejné startovní podmínky. Na začátku července je orchestr kompletní a 1. srpna 1994 se schází na první zkoušce ve zkušebně bývalého Symfonického orchestru AUS VN v Praze na Pohořelci.

Jiří Bělohlávek začíná realizovat svůj ideál orchestrální hry. Jestliže už dříve kladl mimořádnou pozornost na souhru hudebníků, nyní měl ideální podmínky k naplnění své vize. Měl čas pracovat s jedním tělesem dlouhodobě. Jednalo se o komorní orchestr s menším počtem partů a hudebníků, což usnadňovalo vzájemnou komunikaci a spolupráci. A hlavně měl před sebou talentované, svědomité a nadšené muzikanty nezatížené rutinou, kteří beze zbytku plnili všechny jeho umělecké požadavky, dbali na pilnou domácí přípravu a bez reptání zkoušeli a cizelovali skladby tak dlouho, jak bylo potřeba.

Jiří Bělohlávek nastavil dodnes praktikovaný specifický nácvik jednotlivých skladeb. „Zkoušky probíhaly třeba takovým způsobem, že byly takzvané dělené zkoušky, jednak po různých nástrojových sekcích – první housle, druhé housle, dechové sekce – a potom se velmi často při zkouškách stávalo, že Jiří Bělohlávek ukázal na čtvrtého houslistu v primové sekci, potom vzal druhého hobojistu, prvního fagotistu, třetího cellistu a čtvrtého kontrabasistu a teď museli všichni před celým orchestrem zahrát úsek, který jim pan dirigent vyčlenil.“ Tento dril a umělecký tlak měl velký význam v tom, že hráči museli opravdu dobře znát nejen své party, ale také partitury a hlasy ostatních nástrojů. V každý okamžik tak věděli, „jakým způsobem hrát, jakou silou, jestli piano nebo forte, jak frázovat, jaké dělat obloučky, jakou dělat agogiku té skladby. A to vše mělo obrovský vliv na kompaktnost celého zvuku orchestru. Tam se rodil základ charakteristického zvuku, který dneska PKF má.“ [ 7 ]

Pracovitost a schopnosti členů orchestru i umné vedení jejich šéfa vedly k tomu, že přestože Jiří Bělohlávek počítal s prvním veřejným vystoupením až avizovaného 17. listopadu 1994, došlo k němu už o dva měsíce dříve. Pokroky v souhře byly viditelné doslova den ode dne a tak, když přišla nabídka na krátké vystoupení u příležitosti slavnostního otevření rekonstruovaného Žofína, šéfdirigent orchestru ji po krátkém zvažování přijal. 24. září 1994 se tedy Pražská komorní filharmonie poprvé představuje veřejnosti. Hraje se Smetana, Fibich, Dvořák, národní písně a také česká hymna. Na večeru vystupuje rovněž sopranistka Eva Urbanová, která mladý orchestr už dobře zná – chystají spolu CD s Mozartovými áriemi.

V říjnu přišla další nabídka. Česká filharmonie je na zahraničním zájezdu, a tak pro slavnostní koncert 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu navrhuje kancléř Ivan Medek Pražskou komorní filharmonii. 17. listopadu pak přichází první oficiální koncert k oslavě pátého výročí listopadových událostí 1989. PKF se po třech týdnech vrací na Pražský hrad, tentokrát do Španělského sálu. Orchestr zahraje Sukovu Serenádu Es dur a následně se v Mozartově Koncertantní symfonii pro dechy představuje kvarteto sólistů – hobojista Jurij Likin, flétniska Ilona Vánská, fagotista Tomáš Františ a hornista Radek Baborák. Po přestávce orchestr provede Beethovenovu Symfonii č. 2.

Všude se Pražská komorní filharmonie představuje v tom nejlepším světle. Díky umělecké kvalitě i věhlasu svého šéfdirigenta přichází řada koncertních nabídek a orchestr hned během prvního roku stihne natočit pětici CD. Zahajuje své koncerty v Rudolfinu – první sezona zde obsahovala šest orchestrálních vystoupení – a také cestuje po republice. Hraje v Litoměřicích, Písku, Pardubicích, Ostravě nebo Kroměříži. Dostává pozvánku na Pražské jaro 1996. Kvalita jeho práce je oceněna i oficiálně. V televizním přenosu z Litoměřic 6. května 1995 dostává za dosažené mimořádné umělecké výsledky prestižní ocenění Classic ’94 v kategorii Událost roku. Další dvě ceny si odnášejí členové orchestru, klarinetistka Ludmila Peterková a hornista Radek Baborák. Zdá se, že dalšímu rozletu orchestru nestojí nic v cestě. Bohužel, realita byla jiná.

Už v dubnu, a ještě více v květnu a červnu 1995 se začíná mluvit o zrušení orchestru, a to i přes garance zakotvené ve smlouvě. Ve sněmovně někteří poslanci stále častěji upozorňují na to, že financování takovéhoto špičkového tělesa je pro ministerstvo obrany luxusem, že je to příklad plýtvání penězi daňových poplatníků. Z hudebních kruhů se zase ozývají hlasy, že PKF oproti jiným souborům pracuje ve skleníkových podmínkách. Že v době, kdy jsou mnohé renomované a letité orchestry vrženy do tržního prostředí a musí si na svůj provoz alespoň zčásti samy vydělat, tu vzniká za státní peníze zcela nový orchestr. Přetřásají se dokonce i platy vedení a hráčů tělesa.

Věc samozřejmě nebyla černobílá. Objektivně ji nahlédl článek Jitky Slavíkové v Hudebních rozhledech, který dává prostor oběma stranám. Autorka svůj komentář končí pregnantním zhodnocením situace: „Nesporná je skutečnost, že dosavadní umělecké výsledky Pražské komorní filharmonie jsou tak mimořádné, že její ohrožená existence musí zajímat nejen odborný hudební časopis, ale i širokou veřejnost. Stejně tak je ale i pravda, že PKF pracuje za zvýhodněných podmínek. ‚České‘ řešení je jednoduché: odstranit tyto podmínky místo toho, aby se podobné získávaly pro jiné hudební soubory.“ [ 9 ]

Četná jednání zástupců orchestru a ministerstva obrany vyústilo v následující řešení: orchestr nebude sice zrušen, ale ministerstvo jej nebude nadále financovat. Management orchestru se pokusí převést těleso na jinou existenční bázi. Vztah PKF k armádě se zruší k 30. září 1995.

Vedení i členové tělesa byli přesvědčeni o smyslu své práce a chtěli v ní pokračovat. Celé léto a podzim byly proto vyplněny intenzivní aktivitou, která měla zajistit finanční prostředky a také prostory pro provoz tělesa. O problémech orchestru se dozvídá tehdejší předseda parlamentu Milan Uhde a považuje za svou povinnost přispět k nalezení způsobu, jak by mohla PKF dál pokračovat. „Plán, který Pražská komorní filharmonie předložila, byl přesvědčivým důkazem, že nejde o zachraňování nezachranitelného. Spočívá v žádosti o podporu 11 milionů Kč, která by zabezpečila uměleckou činnost do konce roku. Příští rok se jako nezbytná podpora jevila částka třetinová a v dalších letech se orchestr zavazoval obejít bez dotací ze státního rozpočtu.“ [ 10 ]

Uhde získal podporu poslanců a dohodl existenční zakotvení souboru jako školního tělesa při Hudební fakultě AMU. Na její účet coby nového zřizovatele PKF by mohly být peníze převedeny. Tehdejší rektor AMU se ale ocitl pod takovým tlakem předních učitelů akademie, že raději na slíbenou podporu celého záměru rezignoval. Nicméně alespoň část podpory soubor různými způsoby dostal. Navíc se objevila Nadace Smíchovské kulturní centrum, která nad orchestrem dočasně převzala záštitu. Nadace působila v Ženských domovech na Smíchově a tam také provozovala divadélko s názvem Akcent. Tyto prostory se na následující měsíce staly domovem a zkušebnou PKF. Abonentní koncerty v sezoně 1995/1996 pokryla sponzorsky firma Novell.

Atmosféra nejistoty se nijak neprojevila na umělecké úrovni orchestru, který svou druhou sezonu zahájil 30. října v Rudolfinu. Dvořákovou síní znělo Mahlerovo Adagietto a písně na Rückertovy básně v podání Dagmar Peckové, Beethovenův Trojkoncert a Sedmá symfonie. Kritika nešetří chválou a označuje Bělohlávkovo provedení Sedmé za znamenité, netradičně osobité a takové, které hlavně „vyzdvihuje na pozadí evidentních hráčských kvalit zejména zvukovou kompaktnost ansámblu (skvělá dřeva, měkké smyčce v homogenní jednotě, detailní propracování frází, důslednou pozornost k hudebnímu textu ap.) a ovšem výrazovou naléhavost (…) a dokonale vyvážené stavební řešení.“ [ 11 ]

I přes určitou stabilizaci orchestru pro nejbližší měsíce bylo třeba vyřešit právní status souboru. Umožnil to v té době vrcholící legislativní proces, který zavedl nový typ neziskových organizací – obecně prospěšné společnosti. Jiří Bělohlávek podal návrh na založení obecně prospěšné společnosti Pražská komorní filharmonie a ta byla dne 13. března 1996 jako jedna z prvních zaregistrována. Boj o peníze, a tedy existenci, samozřejmě neskončil, ale, jak později uvedl Jiří Bělohlávek „…podmínky, které slibovala armáda, se alespoň v prvních letech nakonec docela pokryly. Později se ovšem i to začalo horšit, peněz bylo méně, náklady rostly, bylo to čím dál svízelnější...“  [ 12 ]

Orchestr dál intenzivně koncertoval. V roce 1996 se představil na Pražském jaru společně se dvěma mladými sólisty, houslistou Pavlem Šporclem a klavíristou Nikolajem Luganským, a nebylo pochyb, že se PKF zařadila mezi nejlepší komorní tělesa v České republice. „Po dvou letech existence je možné označit Pražskou komorní filharmonii za exkluzivní těleso, které si Jiří Bělohlávek zformoval podle svých ideálních představ. Svou pozitivní roli tu hraje mladý věk členů orchestru a jejich rutinou nezatížený, osvěživý přístup k intepretaci.“ [ 13 ]

1. června se z iniciativy Jiřího Bělohlávka orchestr účastnil první mahlerovské slavnosti v Kalištích u Humpolce pod názvem „Hudba tisíců“. Celá akce byla součástí iniciativy usilující o rekonstrukci rodného domu Gustava Mahlera. Filharmonie vystoupila s Dagmar Peckovou na benefičním koncertě v místním kostele. Celá akce vzbudila mezinárodní ohlas a přitáhla k tamějším mahlerovským aktivitám další pozornost.

V říjnu podnikla Pražská komorní filharmonie s Tomášem Hanusem první turné do Japonska. Představila se na pěti koncertech, mimo jiné v Tokiu nebo Ósace. Na programu byly předehry a árie Mozartových oper, v nichž orchestr doprovázel mladou sopranistku Zdenu Kloubovou, sólistku pražského Národního divadla, dále pak Dvořákova Česká suita a 2. serenáda Bohuslava Martinů.

Hned po návratu pak těleso čekal týden s koncerty pro žáky základních škol, které připravil Lukáš Hurník pod názvem Hudební Czech-made. Stejný program provedl orchestr i pro děti s rodiči v prostorách divadla Akcent. Vzdělávací aktivity orchestru byly od druhé sezony důležitou částí celkové prezentace PKF a časem se rozvinuly v inovativní a školami i veřejností vyhledávané edukační programy.

18. listopadu 1996 zahájila PKF abonentní koncerty v Rudolfinu a troufla si na čistě mozartovský večer, když zazněly Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr se sólisty Ivanem Ženatým a Josefem Sukem a Mše c moll K. 427 s Pražským filharmonickým sborem pod vedením Pavla Kühna a čtveřicí rakousko-českých sólistů.

Následovaly desítky a stovky koncertů, které vyplňují další měsíce a roky života orchestru. Abonentní vystoupení v pražských sálech, účast na festivalech. Třeba hned následující rok 1997 přinesl druhé vystoupení na Pražském jaru, tentokrát s Legendami a Biblickými písněmi Antonína Dvořáka a Symfonií č. 3 Es dur Eroicou Ludwiga van Beethovena. Na jaře 1998 zase filharmonie Pražské jaro uzavírá Beethovenovou Devátou a v létě téhož roku se PKF se svým šéfem objevila na 7. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově, kde jí patřily dokonce dva večery. Na prvním koncertě zahrála Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Johannesa Brahmse a Ludwiga van Beethovena a ve druhém doprovázela Dagmar Peckovou.

Hudba zavedla Pražskou komorní filharmonii také do různých koutů světa. Časté byly její návštěvy na Blízkém Východě. V červenci 1998 hrála například v Jordánsku. V dalších letech se opakovaně objevovala v ománské královské opeře Muscat. V srpnu 2003 podnikla turné po Švýcarsku, kde se představila na festivalu v Murtenu a na Festivalu a mezinárodní houslové soutěži Shlomo Mintze v Sionu. Březen a duben 2004 přinesl další zájezd od Japonska a v říjnu 2004 se PKFka poprvé podívala do Severní Ameriky. Při tomto turné navštívila také Aljašku, kde koncertovala na univerzitě ve městě Fairbanks a v Anchorage.

Orchestr často doprovází přední vokální sólisty, ať jsou to z českých Eva Urbanová, Dagmar Pecková nebo Magdalena Kožená, nebo ze zahraničních například sopranistky Diana Damrau a Nino Machaidze nebo tenoristé José Cura, Rolando Villazón nebo Juan Diego Flórez. V dubnu 2005 spolupracovala PKF na posledním turné Luciana Pavarottiho, jehož součástí byl i koncert v pražské Sazka Aréně (dnes 02 Aréna). Z ekonomických důvodů občas zkusila zabrousit i do hájemství populárnějších hudebních žánrů, jakou bylo například vánoční turné s českou, převážně popovou zpěvačkou Lucií Bílou v roce 2002.

Při zkouškách a vystoupeních se v interakci s různými hudebními osobnostmi, epochami a styly tříbí zvuk orchestru, a navíc tato pestrost prohlubuje hudební rozhled hráčů, což byla kvalita, o jejíž rozvoj Jiří Bělohlávek prostřednictvím dramaturgického plánu záměrně usiloval: „Od počátku se snažím, aby moji hudebníci měli co možná nejširší rozhled a praktickou zkušenost s různými stylovými epochami i různými žánry. Využívám k tomu i hostování umělců, kteří se na některé slohové období specializují (…) Jsem přesvědčen, že střídání různých typů erudovaných lidí přináší nejen potřebnou repertoárovou a interpretační pestrost, a tudíž je magnetem pro publikum, ale současně je tou nejlepší investicí do vývoje orchestru.“  [ 15 ]

Šéfdirigent společně se svými spolupracovníky zároveň usiloval o dramaturgii, která by nebyla založena jen na oblíbených a posluchači vyhledávaných skladbách, ale nabídla jim i méně známá či zcela neznámá díla. Třeba skladby švýcarského skladatele Franka Martina nebo Symfonii pro dechy Richarda Strausse, které mohli abonenti vyslechnout na jednom z abonentních koncertů v roce 1999. Nejen pro tento, ale pro mnohé další koncerty platila slova recenzenta Petara Zapletala, který ocenil Bělohlávkovu dramaturgickou odvahu: „Zdá se, že si pro ni svou pět let trvající houževnatou prací připravil u publika dobře zkypřenou půdu: ve Dvořákově síni bylo 18. dubna vyprodáno, ačkoli program neobsahoval žádnou z přitažlivých repertoárových konstant. Návštěvnický zájem tedy potvrdil, že Pražská komorní filharmonie má už vlastní publikum, které jí a jejím programům bez předsudků důvěřuje.“ [ 16 ]

Od samotného vzniku orchestru se Jiří Bělohlávek snažil o to, aby těleso mělo určitou míru prezentace na trhu s hudebními nosiči. Proto PKF poměrně intenzivně nahrávala s předními českými i zahraničními interprety. V roce 1999 měl už orchestr na svém kontě přes dvacet alb pro Clarton, Supraphon nebo Harmonia Mundi. V roce 2005, při poslední Bělohlávkově sezoně v roli šéfa, čítala diskografie tělesa čtyřicet čtyři alb. Z mnohých nahrávek, na nichž PKF řídí Jiří Bělohlávek, lze za všechny připomenout například album mozartovských árií s Evou Urbanovu – Vado, ma dove? (Clarton, 1994), mahlerovské CD s Dagmar Peckovou – Mahler (Supraphon, 1996), dvojici CD s Koncerty pro harfu a orchestr Jana Křtitele Krumpholtze v podání Jany Bouškové (Clarton, 1996), Legendy a Česká suita Antonína Dvořáka (Clarton 1996), Mozartovy skladby pro housle a violu s Ivanem Ženatým a Josefem Sukem – Mozart (Clarton 1998), album Antonín Dvořák – Slovanské tance (Clarton 1998), Chopinovy koncerty s Janem Simonem – Chopin (Clarton 1998), Martinů (Supraphon 1999) se skladbami Slzy nože a Hlas lesa nebo nahrávky s Ivanem Moravcem (Beethoven – Franck – Ravel,  Supraphon 2004) a mnoho dalších CD, na nichž se objevily skladby Vítězslava Nováka, Ludwiga van Beethovena, Jana Václava Huga Voříška, Jana Václava Stamice a dalších.

Nahrávky vzbuzovaly zpravidla velmi pozitivní ohlasy a mistrovství orchestru i sólistů si všímali i zahraniční recenzenti. Platí to například o albu, které obsahovalo nahrávky Mozartovy Pražské symfonie a Voříškovy symfonie D dur (Supraphon, 2003). Christoph Schlüren v německém odborném časopise Fonoforum označil Pražskou komorní filharmonii za „v mezinárodním měřítku prvotřídní orchestr, který ve svých nahrávkách předčí Českou filharmonii“, a uvedl, že na albu uvedená Mozartova symfonie představuje „jeden z nejzakotvenějších, nejucelenějších a nejtransparentnějších snímků v celé historii hudebních nahrávek“. Píše také, že se „v Bělohlávkově intepretaci při vší imponující jistotě provedení neztrácí energická spontaneita“, a uzavírá: „Pro mě je to nejlepší nahrávka Mozartova orchestrálního díla po mnoha letech, nebetyčně čnící nad jednostranností tzv. historizujících provedení.“ [ 17 ]

V polovině roku 1999 oslovil Jiří Bělohlávek všechny své spolupracovníky dopisem, v němž zhodnotil uplynulých pět let činnosti tělesa a vyzval všechny ke společnému uvažování o směru dalšího vývoje orchestru ve všech oblastech jeho fungování, i v oblasti personální. Vedlo ho k tomu přesvědčení, že obecné vnímaní PKF jako souboru neodlučně spjatého s jeho jménem a uměleckou prací už není na místě. Mělo své opodstatnění zejména v počátečních fázích orchestru, nyní je však PKF soubor nejvyšší umělecké třídy schopný realizovat nejnáročnější požadavky, ať před ním stojí kterýkoli kvalitní dirigent. Po diskuzi se však rozhoduje dále pokračovat na šéfovské pozici.

Může tak s orchestrem prožít další řadu památných koncertů, k nimž bezesporu patří vystoupení izraelsko-amerického klavíristy Yefima Bronfmana. Ten v lednu 2000 přijíždí na pozvání PKF do Prahy a v Rudolfinu se s ní představí na třech večerech, na nichž zazní všech pět Beethovenových klavírních koncertů. „To, že bude Bronfmanova klavírní hra famózní, jsme předpokládali, ale že z klavíru ve zkušebně, na němž si mnozí pianisté vylámali zuby, udělá Steinway, to nám vyrazilo dech,“ vzpomínal na Bronfmanovu virtuozitu člen orchestru Martin Bialas.“ [ 24 ]

S Pražskou komorní filharmonií Jiří Bělohlávek otevírá i nové tisíciletí. A to stylově. Na koncertě 1. ledna 2001 zazněly kompozice, jejichž vznik PKF sama podnítila, když vypsala mezinárodní soutěž Symfonie pro 3. tisíciletí. Hrála se vítězná skladba Elixíry od kanadského autora Paula Frehnera a Triumf času, druhá skladba v pořadí, českého skladatele Zdeňka Lukáše. Po přestávce zazněla Beethovenova Devátá. Podtitul koncertu zněl „Prométheům a Ikarům“ a Jiří Bělohlávek jeho význam osvětlil v médiích: „Smíme snad předpokládat, že i ve třetím tisíciletí zůstanou mezi lidmi jedinci, kteří se budou snažit o posunutí hranic lidských možností. Takovým živým a neunaveným duchům je náš koncert připsán.“ [ 25 ]

První rok v novém miléniu přináší Jiřímu Bělohlávkovi také jednu oficiální poctu. V říjnu mu prezident republiky Václav Havel uděluje Medaili za zásluhy 1. stupně.

Um orchestru se léty prohlubuje, takže v recenzi koncertu 18. května 2002, na němž zazněly skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Igora Stravinského, může Eva Vítová napsat, že kvality filharmonie se neustále cizelují a „především technická vybroušenost a k tomu zvuková vyrovnanost, obojí na vysokém stupni, rozsvěcují každé z interpretovaných děl dnes již doložitelně specifickým rysem tohoto ansámblu.“ Na posluchače působí „nejen samozřejmým předpokladem kvality, ale především stálou a neopotřebovanou radostí ze hry, podloženou vlastní muzikalitou a možno říci téměř splynutím s dirigentskou představou Jiřího Bělohlávka. Připravenost interpretovaných děl mu na koncertě samém dovoluje jen lehkou animaci orchestru, na niž hráči reagují s okamžitým naplněním. Roky tříbená souhra dirigenta s těmi, jež si vybral, jim oběma evidentně dává potěšení ze hry, a tím vytváří z koncertů Pražské komorní filharmonie onu výjimečnou posluchačskou příležitost slyšet technickou kvalitu a muzikalitu v symbióze radosti ze hry samé“. [ 26 ]

Přestože umělecky filharmonie vzkvétá, jako obecně prospěšná společnost neustále svádí boj o kladnou ekonomickou bilanci a vyrovnané cash-flow. Jako jeden příklad za všechny stačí ocitovat několik řádků z výroční zprávy za rok 2003: „V průběhu roku se schodek zcela nepodařilo vyrovnat a zejména ve druhé polovině roku byla platební schopnost velmi napjatá. Např. výplata honorářů výpomocí za podzimní zájezd do Paříže se zpozdila až do začátku roku 2004. Ke snížení schodku přispěly mimořádné granty MK ČR v celkové výši 650 tis. určené k pokrytí nákladů na dětské koncerty a zájezd do Paříže (vyplacené v listopadu a prosinci) a rovněž dar šéfdirigenta J. Bělohlávka ve výši 600 tis. Kč. Přesto však prosincové výdaje (honoráře) vyplácené v lednu již šly na úkor platební bilance v roce 2004.“ [ 27 ]

Citovaný úryvek svědčí rovněž o štědrosti Jiřího Bělohlávka, který mohl díky svým zahraničním honorářům orchestr podporovat i finančně. A také to od rozluky tělesa s ministerstvem obrany dělal, jak o tom po jeho smrti v Českém rozhlase promluvil někdejší ředitel Pražské komorní filharmonie Ilja Šmíd: „Vzpomínám na začátky Pékáefky, kdy jí mnozí nepřáli a měli pocit, že si Jiří Bělohlávek musí vydělat peníze. Že potřebuje být v uvozovkách šéf, a proto si založil orchestr. Asi málokdo ví, že on vlastně vůbec žádnou výplatu nebral. Tedy on bral výplatu – ne příliš vysokou – ale všechny peníze dával do Nadace Pražské komorní filharmonie, kterou založil a kterou štědře dotoval. Dodnes někteří hráči hrají na nástroje, které se koupily za éry Jiřího Bělohlávka. V PKF jsou i notové materiály, které se z těchto prostředků kupovaly. Jiří Bělohlávek byl, pokud se týká materiálna, naprosto velkorysý.“ [ 28 ]

Rok 2004 se stává jedním z nejvýznamnějších v historii tělesa. Nejen co do počtu odehraných koncertů v zahraničí, kde filharmonie uskutečnila třicet pět koncertů, ale také co do jejich významu. Zde vyniká zejména účast orchestru na BBC Proms. 21. července se Pražská komorní filharmonie představila v Royal Albert Hall v Londýně výběrem z české hudby (Vejvanovský, Mysliveček, Martinů, Novák), který byl doplněn dvěma áriemi W. A. Mozarta v podání Magdaleny Kožené.

Desáté výročí souboru se stalo pro Jiřího Bělohlávka také podnětem k opětovnému přemýšlení o svém dalším působení u orchestru. Tentokrát dospěl k definitivnímu rozhodnutí: nastal čas na změnu. Střídání stráží bylo naplánováno na podzim roku 2005, a proto začal intenzivně hledat svého nástupce. Po zhruba půlročním období vyjednávání a hledání variant, včetně provedeného vlastního průzkumu v orchestru, předložil na zasedání správní rady dne 28. ledna 2005 dva návrhy:

1. Jakub Hrůša
2. Kaspar Zehnder, jako druhý dirigent Jakub Hrůša

Po diskuzi se nakonec správní rada a přítomný zástupce orchestru přiklonili k druhému návrhu. Od sezony 2005/06 se funkce šéfdirigenta ujal na tři roky mladý švýcarský dirigent Kaspar Zehnder, který s orchestrem spolupracoval už několik sezon a hráči si ho velmi oblíbili. Jiří Bělohlávek zůstal v PKF jako čestný dirigent a zakladatel. Jakub Hrůša byl jmenován od sezony 2005/06 dirigentem orchestru. (A nakonec jej v letech 2008–2014 vedl i v šéfovské roli.) Na postu hlavního hostujícího dirigenta začal svou třetí sezonu francouzský dirigent Michel Swierczewski.

S abonenty Pražské komorní filharmonie se Jiří Bělohlávek v roli šéfa orchestru rozloučil na závěrečném koncertu sezony 25. dubna 2005 uvedením oratoria Gilgameš Bohuslava Martinů. „Zdálo se, že nadšení publika nebere konce, znovu a znovu byli umělci vyvoláváni. A tak orchestr ukončil koncert krásným gestem – hlubokou úklonou celého orchestru.“  [ 30 ]

V červenci 2005 se s PKF účastní čtyřicátého sedmého ročníku operního festivalu Smetanova Litomyšl. Na koncertě 4. července se představil společně s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou a rakouským tenoristou Herbertem Lippertem. Zaznělo Dvořákovo Nocturno H dur, Pražské nocturno Petra Ebena a Mahlerova Píseň o zemi, jedna z dirigentových nejoblíbenějších skladeb.

Jiří Bělohlávek po jedenácti letech opustil šéfovskou pozici, kterou původně plánoval zastávat pět let. V únoru 2006 oslavil svou šedesátku a na podzim se po Leonardu Slatkinovi ujal šéfdirigentské pozice u Symfonického orchestru BBC v Londýně. Jmenován byl na tři roky.

S Pražskou komorní filharmonií ho i v dalších letech pojily vřelé vztahy a vždy se snažil, aby se spolu alespoň jednou dvakrát ročně potkali na koncertním pódiu. Ať už na abonentních koncertech, zájezdech, nebo při mimořádných příležitostech, jako byl například koncert Už je to tady! v listopadu 2009 pořádaný Václavem Havlem ke dvacátému výročí politických změn v Československu a pádu železné opony. Zde doprovodili vystoupení Renée Fleming, Joan Baez, Lou Reeda a dalších hudebníků.

Úzké propojení Jiřího Bělohlávka a orchestru získalo v závěru dirigentova života i symbolické posvěcení. S PKF totiž absolvoval svůj vůbec poslední koncert. Stalo se tak v neděli 7. května 2017, kdy orchestr vedl na zahajovacím koncertu dvacátého ročníku Martinů Festu v Poličce. 

S dalšími českými orchestry

I přes rozluku v roce 1992 pokračovala pravidelná spolupráce Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií. V letech 1992 a 1993 plní – jak přislíbil – všechny nasmlouvané povinnosti a zároveň se objevovaly také nové projekty a příležitosti.

Některé z nich však nejsou dílem organizace, ale výsledkem smutných událostí. Jako koncert ze září 1995. Na něm měla Česká filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna zahájit svou stou sezonu a zároveň oslavit Neumannovy pětasedmdesáté narozeniny. Dlouholetý šéfdirigent filharmonie však 2. září zemřel a koncert se proměnil v Poctu Václavu Neumannovi. Jiří Bělohlávek vyřešil nelehkou situaci a beze změny převzal program, který byl složen z Neumannových oblíbených skladeb. 28. 9. 1995 tak ve Dvořákově síni zazněly Mahlerovy Písně potulného tovaryše v podání barytonisty Ivana Kusnjera a Symfonie č. 6. Bohuslava Martinů.

Blížící se sté výročí České filharmonie mělo i díky reklamě v Praze a v okresních městech nebývalou publicitu. V druhé polovině roku 1995 odstartovala řada jubilejních projektů a začalo se konat množství akcí. Z čistě hudebních projektů se k výročí vázaly objednávky kompozic u českých i zahraničních skladatelů, jako byli Petr Eben, Milan Slavický, Marek Kopelent, Svatopluk Havelka, Krzysztof Penderecki a další. Skladby zazněly v průběhu jubilejní i následující sezony. Supraphon realizoval edici 101 CD disků s nejlepšími nahrávkami filharmonie. Orchestr na nich hraje pod taktovkou Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Václava Neumanna, Václava Smetáčka, Zdeňka Košlera a Jiřího Bělohlávka. A uskutečnila se samozřejmě celá řada koncertů.

Tím nejdůležitějším byl slavnostní koncert 4. ledna 1996, na němž se měli za dirigentským pultem objevit všichni žijící šéfdirigenti orchestru. Rafael Kubelík byl ovšem nemocen, Václav Neumann zemřel, a tak se u taktovky vystřídal Jiří Bělohlávek a Gerd Albrecht. Program byl totožný jako před sto lety, tedy 4. ledna 1896, kdy orchestr – poprvé vystoupivší pod jménem Česká filharmonie – dirigoval sám Antonín Dvořák.

V první, Bělohlávkově části zazněly Biblické písně v podání Dagmar Peckové a Slovanská rapsodie. Po přestávce pak předehra z Othella a Symfonie č. 9 „Z nového světa“. Koncert byl z Dvořákovy síně Rudolfina přenášen Českou televizí i Českým rozhlasem a prostřednictvím rozhlasové sítě i do dalších pěti evropských zemí.

Hned v únoru se Jiří Bělohlávek k filharmonii vrátil, aby na abonentním koncertě provedl 3. symfonii Viktora Kalabise. Tu nastudoval již v roce 1972 jako premiéru s rozhlasovými symfoniky a téhož roku ji také natočil pro Supraphon s Českou filharmonií. Při tomto provedení „Bělohlávek vyzdvihl nejenom hloubku autorova sdělení, ale umocnil ji i virtuózní interpretací.“ [ 31 ]

V roce 1996 podnikl Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií kratší zájezdy do Švýcarska a Itálie. V lednu 2002 zase společně uskutečnili turné do Japonska, kde se představili v sedmi městech. V září 2003 začal z iniciativy Supraphonu a Nadace Bohuslava Martinů nahrávat s Českou filharmonií komplet všech šesti Martinů symfonií. Vedle kvality interpretů těží z technologického pokroku v nahrávání i z minuciózní ediční přípravy partitur. Hudebníci totiž pracovali s revidovanými notovými materiály. První disk se Symfoniemi 3 a 4 se k publiku dostává již koncem roku 2003 a sklízí uznání jak doma, tak v zahraničí. Nahrávka byla dokonce později nominována na prestižní americkou cenu Grammy Awards za rok 2004.

2. května 2004 dirigoval Jiří Bělohlávek Českou filharmonii v Rudolfinu v rámci slavností Pocta Antonínu Dvořákovi, které se konaly u příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí. V jeden den se na různých místech Prahy odehrálo pět koncertů, na nichž zazněla Dvořákova komorní i orchestrální díla. Vrcholem festivalu bylo provedení Violoncellového koncertu h moll s Jiřím Bártou a Novosvětské symfonie: „Viditelně maximálně koncentrovaný dirigent infikoval orchestr dvořákovským virem dokonale. I když vše nebylo v detailech stoprocentní, celek byl neuvěřitelně plastický, úžasně zpěvný a zajímavý v každém detailu. Ten večer hrála filharmonie skutečně světově.“ [ 33 ]

A hned vzápětí přichystal Jiří Bělohlávek pro Pražské jaro velkolepé, více než dvouhodinové Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Na dvou koncertech 15. a 16. května 2004 se v zaplněné Smetanově síni společně s dirigentem a Českou filharmonií představila pětice špičkových sólistů – Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein a Peter Mikuláš. Sborových partů se ujaly Pražský filharmonický sbor a Bambini di Praga. Záznam z živých koncertů vyšel v roce 2005 na CD pod labelem Arco Diva.

U České filharmonie se Jiří Bělohlávek pravidelně objevoval také na abonentních koncertech. V lednu 2005 s ní například premiéroval Requiem Milana Slavického. „Vklad dirigenta Jiřího Bělohlávka spočíval nejen v přesném a záměr osvětlujícím nastudování díla, ale i v dodání fluida, náboje a garance nejvyšší kvality.“ [ 36 ]

Pravidelně se Jiří Bělohlávek vrací také k Pražským symfonikům. V říjnu 1994 se svým bývalým orchestrem slaví šedesát let od vzniku tělesa. Na slavnostním koncertě 13. října zazněl v Rudolfinu Beethoven, Šostakovič, Mozart a Dvořák. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka se vedle orchestru představil cellista Jiří Bárta a sopranistka Eva Urbanová. Dirigent zde převzal od Supraphonu Zlatou desku za 30 000 prodaných nahrávek Mé vlasti, kterou pořídil s Českou filharmonií v roce 1991.

10. září 1997 zase zahajuje Jiří Bělohlávek s FOKem jeho abonentní cyklus C. Magnetem koncertu byl lotyšský violoncellista Mischa Maisky, který pro své pražské vystoupení zvolil Dvořákův violoncellový koncert a v pozitivním slova smyslu zcela zbořil jeho zažitou interpretační tradici. „Jiří Bělohlávek u dirigentského pultu neměl nijak snadný úkol: řídil i doprovod ke koncertu zpaměti a prokázal skvělé pochopení pro specifičnost Maiského interpretačního konceptu. Bělohlávek vyhověl sólistovi i v nejmenších detailech a s málokdy slýchanou flexibilitou přizpůsobil tempa i výraz cellistovým požadavkům, aniž by se ovšem spokojil s pouhým ‚odehráním‘ doprovodu. Naopak; v duchu společného pochopení obsahu díla vedl k adekvátní naléhavosti i vyznění orchestrální partie.“ [ 37 ]

V září 2004 pak diriguje další narozeninový koncert Pražského symfonického orchestru. Jubilejní sedmdesátou sezonu orchestru společně zahajují na Staroměstském náměstí v Praze koncertem pod širým nebem. Zazněla Pohádka Josefa Suka a Sinfonietta Leoše Janáčka.

S FOKem od roku 1989 realizuje i několik nahrávek. V roce 1996 vychází u Supraphonu živý záznam provedení Svatebních košil Antonína Dvořáka, na němž se vokálních partů ujali Eva Urbanová, Ľudovít Ludha, Ivan Kusnjer a Pražský filharmonický sbor pod vedením Pavla Kühna. V roce 1999 nahrál opět pro Supraphon všechny tři v té době existující orchestrální suity z Janáčkových oper – Příhody lišky Bystroušky, kterou sestavili Václav Talich a Václav Smetáček, suitu z opery Z mrtvého domu sestavenou Františkem Jílkem a premiérově Jaroslavem Smolkou připravenou suitu z Výletů pana Broučka.

Na operních scéně Národního divadla Praha

Druhá polovina devadesátých let přináší do profesního života Jiřího Bělohlávka intenzivní kontakt s operou. V březnu 1995 mu ministr kultury Pavel Tigrid předává jmenovací dekret do funkce šéfa opery pražského Národního divadla pro období od 1. ledna 1998 do konce července 2002. Tigrid se pro jeho jmenování rozhodl na základě doporučení Rady Národního divadla a po konzultacích s dirigentem.

Období mezi odchodem tehdejší šéfky opery Evy Herrmannové a Bělohlávkovým nástupem měl v čele souboru překlenout Josef Průdek, operní zpěvák, úspěšný režisér a v té době také ředitel opery v Českých Budějovicích: „V okamžiku, kdy jsme se domluvili s Jiřím Bělohlávkem, že moje dvouleté šéfování bude bráno ne jako přechodné, ale přípravné období, začala pro mě nabídka pracovat v Národním mít smysl. Jiří Bělohlávek mě totiž přizval ke spolupráci i na dalších pět let vlastního šéfovského období.“ [ 38 ]

Společně tak již od podzimu 1995 vytvářeli dramaturgickou koncepci na celých následujících sedm let, během nichž chtěli v opeře Národního divadla vytvořit podmínky pro to, aby se mohla vrátit na evropskou úroveň. Mimo jiné uvažovali o zásadní proměně organizační struktury, angažování kvalitních zahraničních pěvců či o kombinaci ansámblového a stagionového divadla.

Aby své plány mohli realizovat, podmínil Jiří Bělohlávek svůj nástup navýšením rozpočtu opery o třicet pět milionů korun, což mu ministr kultury Pavel Tigrid přislíbil. V květnu 1996 přišly volby do Poslanecké sněmovny, změnila se vláda a ta v roce 1997 zavedla úsporná ekonomická opatření, která se dotkla i provozu kulturních institucí. Jiří Bělohlávek tak v červnu 1997 na svůj post rezignoval: svou koncepci mohl uskutečnit pouze v podmínkách, které stanovil. Na návrh Rady ND byl pak šéfem opery i pro další období jmenován Josef Průdek. Jiří Bělohlávek nicméně dál s první scénou intenzivně spolupracoval. „Aby Jiří Bělohlávek ‚odčinil svůj hřích‘, zavázal se mi, že se ujme role ‚principal guest conductor‘ a bude každou sezonu studovat jednu až dvě operní inscenace, jež také bude v převážné míře reprízovat. To splnil, jak bylo jeho zvykem,“ vzpomínal Jiří Srstka, tehdejší ředitel Národního divadla Praha. [ 39 ]

V Národním divadle Jiří Bělohlávek nastudoval během let 1997 až 2009 osm operních inscenací. Nejplodnější bylo období 1997 až 2002, kdy uvedl šest operních inscenací a dirigoval v průměru třicet představení za sezonu.

Operní inscenace Jiřího Bělohlávka v Národním divadle Praha