Opera

„Moje příchylnost k opeře je dána tím, že si myslím, že práce s lidským hlasem je vlastně to nejkrásnější, co člověk může zažít. Protože lidský hlas je nejtvárnější hudební nástroj, ale současně nejkřehčí a nejzranitelnější.“

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas 2012 [ 1 ]

S operou se Jiří Bělohlávek setkával už v dětství, kdy se jako zpěvák Kühnova dětského sboru účastnil inscenací Národního divadla v Praze a účinkoval tak například v Jakobínovi, Lišce Bystroušce nebo Carmen. Intenzivně na něj působil i jeho tatínek, vynikající amatérský klavírista, který si v časech nuceného odchodu z profese soudce přivydělával v padesátých letech jako korepetitor Pražské komorní opery. Brával syna s sebou na zkoušky a doma mu přehrával „nejrůznější díla z klavírních výtahů, zpíval všechny role a vyzařoval nakažlivé nadšení“. [ 2 ]

První dirigentské zkušenosti s operou získával Jiří Bělohlávek za studentských let na AMU. Tam se věnoval zejména Mozartovým dílům. S posluchači katedry zpěvu a s orchestrem Smetanova divadla (Státní opera Praha) dokonce provedl v divadle Disk Figarovu svatbu a už tehdy orchestr i zpěváky řídil „s citem pro specifičnost operního představení, kde není třeba výstavby celkové hudební plochy jako u symfonické hudby, ale smyl pro herecký projev a spoluodpovědnost za jednotlivé výkony.“ [ 3 ]

Na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let působil také ve Vinohradském divadle jako poradce, dirigent činoherního orchestru a příležitostně i jako skladatel hudby k některým hrám. K opravdu velkému představení na prestižním pódiu se dostal v roce 1977, kdy si jej jako spolupracovníka přizval Václav Neumann do Berlínské komické opery. Nastudovali a provedli Tajemství Bedřicha Smetany. V roce 1978 tamtéž pak samostatně připravil Stravinského Život prostopášníka.

Hudebním nastudováním náročného díla byl pověřen náš Jiří Bělohlávek. Vedl nejen inspirativně orchestr, ale s dokonalou erudicí koordinoval i pěveckou složku. V součinnosti s režisérem Friedo Solterem vytvořil představení s logickým tempem a členitostí, s přesným řádem gradačních vrcholů s velkým smyslem pro jevištní účinek.

— Tvorba 1979 [ 4 ]

V celé Bělohlávkově operní dráze převažují operní inscenace českých autorů Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Je to pochopitelné – na českých scénách se domácí skladatelé hrají častěji a zahraniční operní domy zase přednostně pozvou k nastudování českého díla osvědčeného a renomovaného dirigenta stejné národnosti. Důvod tohoto jednání pěkně vystihl v jednom rozhovoru sám Jiří Bělohlávek: „Je to jako rodilý mluvčí. Když máte rodilého mluvčího, tak poznáte, že ten jeho projev je přirozený. A je to jiné, než když je to někdo, kdo se tu řeč naučil – čest výjimkám samozřejmě. A právě tak je pro Čecha česká hudba vlastně nejbližší. A je to vlastně vyjádření vlastního jazyka, vlastního pocitu, vlastního chápání hudby.“ [ 5 ]

Jiří Bělohlávek nastudoval přes čtyřicet pět operních inscenací a s Pražskými symfoniky nahrál hudbu pro televizní operu českého skladatele Otmara Máchy Proměny Prométheovy (1981). Asi jedna čtvrtina jeho operních inscenací připadá na tzv. koncertní provedení. Přestože vnímal operu jako Gesamtkunstwerk a velmi mu záleželo na tom, aby „její hudební podoba byla podpořena i inscenační stránkou, aby všechno dávalo smysl“ [ 6 ], koncertní provedení mu umožňovalo díky nižší pořizovací ceně nabídnout publiku méně hraná či opomíjená díla českých skladatelů (např. Janáčkovy Výlety pana Broučka nebo Smetanova Dalibora) a z části byla tato forma provozování reakcí na kontroverzní scénické výstřelky při ztvárňování oper, zejména Dvořákovy Rusalky.

Celoživotní příchylnost Jiřího Bělohlávka k opeře a vůbec vokálním skladbám ilustruje nejen úctyhodný počet jím realizovaných představení, ale i jeho další hudební aktivity a nahrávací počiny. V roce 1984 například se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK natočil pro Panton desku slavných árií českých i zahraničních oper v podání sopranistky Jany Smítkové a barytonisty Klementa Słowioczeka (1984). Na nahrávce se objevily árie ze Smetanova Tajemství, Janáčkovy Káti Kabanové, Bizetovy Carmen nebo Weberova Čarostřelce. S Pražskou komorní filharmonií a předními českými pěvkyněmi zase vydal v roce 1994 dva výběry slavných mozartovských árií – „Vado, Ma Dove? Arias For Soprano“ s Evou Urbanovou a „W. A. Mozart – Che Bella. Mozart Opera Arias“. S týmiž pěvkyněmi také spolupracoval na jejich koncertech v devadesátých letech a na začátku tisíciletí. Příznačné je také zapojení Jiřího Bělohlávka do aktivit Ivany Leidlové, která u nás vrací do širšího povědomí operní pěvkyni Jarmilu Novotnou. Sám Bělohlávek se ostatně s Novotnou znal a vzpomínal na ni jako „na velkorysou umělkyni, která mu v osmdesátých letech minulého století zásadně pomohla, když přijel poprvé do USA“. [ 7 ] Ochotně přispěl svým umem i kontakty. Stal se členem umělecké rady Festivalu Jarmily Novotné a v srpnu 2014 společně s dalšími připravil na zámku v Lítni open air koncert Pocta Jarmile Novotné, na němž sólisté prestižních světových operních domů Martina Janková, Dagmar Pecková, Adam Plachetka a Štefan Margita zazpívali pod jeho vedením a za doprovodu PKF – Prague Philharmonia slavné operní árie a předehry.

Maestro Bělohlávek neovládá jenom partituru, ale zná nazpaměť i všechny role. Při představení zásadně zpívá se zpěváky. Ti pak mají dvojí nápovědu – jednu od pana dirigenta, a ještě navíc jednu od suflérky. Pana dirigenta není slyšet v jevišti, protože zpívá směrem na scénu. Škoda.

— Jiří Srstka / Opera Plus 2017 [ 8 ]

Opery Leoše Janáčka

1985	Jenůfa	Opera Seattle, USA
1997	Její pastorkyňa / Jenůfa	Národní divadlo, Praha, Česká republika
2000	Jenůfa	Glyndebourne, Velká Británie
2002	Osud	Národní Divadlo, Praha, Česká republika
2003	Káťa Kabanová	Velké divadlo, Ženeva, Švýcarsko
2003	Káťa Kabanová	Finská národní opera, Helsinky, Finsko
2004	Z mrtvého dómu	Velké divadlo, Ženeva, Švýcarsko
2004	Káťa Kabanová	Metropolitní opera, New York, USA
2007	Jenůfa	Metropolitní opera, New York, USA
2007	Výlety pana Broučka	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2007	Jenůfa	Národní opera, Washington, USA
2008	Osud	BBC Symphony Orchestra, BBC Proms, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2008	Káťa Kabanová	Teatro Real, Madrid, Španělsko
2010	Věc Makropulos	Opera San Francisco, USA
2012	Věc Makropulos	Metropolitní opera, New York, USA
2016	Její pastorkyňa / Jenůfa	Česká filharmonie, Praha, Česká republika Česká filharmonie, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2016	Jenůfa	Opera San Francisco, USA
2016	Věc Makropulos	BBC Symphony Orchestra, BBC Proms, Londýn, Velká Británie	Koncertně

Co do počtu uvedených děl i co do počtu nastudování jednoho konkrétního díla zaujímá v Bělohlávkově operní dráze prvenství jednoznačně Leoš Janáček. Jeho opery už na světových pódiích zdomácněly a často se hrají Její pastorkyňa (Jenůfa), Káťa Kabanová, Liška Bystrouška nebo Věc Makropulos a více a více se na jevištích objevují i další díla – Osud, Z mrtvého domu nebo Výlety pána Broučka.

Janáčkem Jiří Bělohlávek zahájil svou zaoceánskou operní kariéru, když na jaře 1985 nastudoval Jenůfu v americkém Seattlu. (A na podzim stejnou operu uvedl zase Václav Neumann v Metropolitní opeře v New Yorku). K dalšímu opernímu Janáčkovi se pak dostal až za dvanáct let na scéně Národního divadla. V roce 1997 zde s režisérem Josefem Průdkem připravil Její pastorkyni. Byl to první projekt v rámci chystaného působení Jiřího Bělohlávka v čele Opery Národního divadla. Z něj ostatně vyplývala i další dirigentova angažmá na naší první operní scéně v devadesátých letech. Jiří Bělohlávek byl totiž v roce 1995 jmenován uměleckým šéfem opery Národního divadla s platností od 1. ledna 1998 do konce července 2002. Protože však ministerstvo kultury nesplnilo přislíbené navýšení rozpočtu opery, na svůj post v roce 1997 rezignoval.

Velký zahraniční úspěch představovalo v roce 2000 nastudování Jenůfy pro festival v Glyndebourne. Představení vycházelo režijně z verze Nikolause Lehnhoffa uvedené na tomtéž festivalu v roce 1989 a v jednotlivých rolích se zaskvěli Amanda Roocroft jako Jenůfa, Susan Gorton jako Buryjovka, Štefan Margita jako Laca Klemeň, Par Lindskog jako Števa či Anja Silja jako Kostelnička. Tato série dvanácti festivalových představení znamenala důležitý impulz pro další angažmá u prestižních operních domů po celém světě.

The first night will most probably count as one of the greatest music theatre experiences in the entire history of Glyndebourne and certainly as the most accomplished evening in the new house. (…) However, it is difficult to imagine that Janácek's first opera would have made such an impact without the Czech conductor Jirí Belohlávek, a frequent visitor to this country and currently Principal Guest Conductor of the BBC Symphony as well as of the Prague National Theatre. He was conducting at Glyndebourne for the first time. His insight into Janácek's sublime musical language and speech melodies created dimensions of clarity, transparency and tension, which never overshadowed the stage, but forced orchestra and singers to follow his intentions and, therefore, gave the music all the space to breathe and to develop. Under his baton the London Philharmonic played with magical intensity. Contrary to many excellent Janácek interpreters, Belohlávek avoided heaviness, preferring a subtle sound structure instead, which made everybody listen and asked for utmost concentration.

— Hans-Theodor Wohlfahrt / Musicweb 2000 [ 9 ]

Dva roky na to je tu další působivé představení – médii intenzivně sledovaná inscenace Osudu v režii Roberta Wilsona (Národní divadlo Praha, 2002). Wilson dokázal „nerežírovatelné“ dílo svým výtvarným a pohybovým přístupem převést na pódium s takovou působivostí, že mohl jeden z recenzentů bez přehánění napsat, že „téměř století po svém vzniku se Osud dočkal první opravdu zdařilé divadelní adaptace.“ [ 10 ]

Přesvědčivost Wilsonova režijního pojetí si ostatně i po letech pochvaloval sám Jiří Bělohlávek: „Já jsem viděl několik inscenací a žádná nebyla úplně uspokojivá. Inscenace, kterou jsme měli v Praze s Robertem Wilsonem, při vší specifičnosti a jakési výlučnosti chytla atmosféru té partitury nejlépe. Velmi rád na to vzpomínám.“[ 11 ]

Partitura Osudu je dosti náročná a na dirigenta tak číhala celá řada úskalí. (…) Bělohlávek se se všemi zákeřnostmi partitury (náročné flažolety, zvláště dělené smyčce, exponované žestě atd.) vyrovnal na výbornou. Hudební nastudování mělo tah, bylo dramatické, orchestr zněl v rámci možností barvitě, intonačně čistě.

— Jiří Zahrádka / Respekt 2002 [ 12 ]

Prohlédnout

Konec roku 2003 byl ve znamení Káti Kabanové. V listopadu ji Jiří Bělohlávek uvedl v Grand Théâtre de Genève a zahájil tak trojici janáčkovských inscenací, které v tomto operním domě v dalších letech nastudoval. V představení se v roli Varvary objevila Dagmar Pecková.

Přelom let 2003 a 2004 pak patřil Kátě v podání vyhledávané janáčkovské interpretky Karity Mattily ve Finské národní opeře v Helsinkách, kam si Jiří Bělohlávek přizval jako asistenta svého žáka Tomáše Hanuse.

Také rok 2004 patřil Janáčkovi. V listopadu se Jiří Bělohlávek vrátil do Ženevy a nastudoval operu Z mrtvého dómu. V představení se mimo jiných představili slovenský basista Peter Mikuláš v roli Gorjančikova a Štefan Margita v roli Filky Morozova.

…la performance de l'orchestre mérite également les plus grands éloges. Après un premier acte légèrement flottant et manquant de tension, Jiři Bělohlávek et l'OSR montrent une parfaite maîtrise d'une partition très exigeante au plan instrumental, dont l'orchestration iconoclaste est ici magnifiquement rendue. A ce titre, les oppositions de registres extrêmes particulièrement délicates qui émaillent la partition rendent compte à la fois de la noirceur du propos comme de la nature solaire du compositeur. Et à l'évidence, Bělohlávek, en bon tchèque, est entièrement habité par l'oeuvre.

— Benjamin Grenard / Altamusica 2004 [ 13 ]

Prosinec pak přinesl debut v patrně nejslavnějším operním domě světa – v Metropolitní opeře v New Yorku. Na programu byla Janáčkova Káťa Kabanová. Varvaru zpívala Magdalena Kožená, Káťu finská sopranistka Karita Mattila. Kabanichu Judith Forst, Borise Jorma Silvasti, Tichona Chris Merritt, Kudrjáše Raymond Very a Dikoje Vladimir Ognovenko. Režii měl Jonathan Miller a scénu a kostýmy navrhl Robert Israel. Premiéra se konala 17. prosince a po ní následovaly ještě další čtyři reprízy, přičemž tu z 25. prosince uvedly v přímém přenosu rozhlasové stanice po celém světě včetně Českého rozhlasu. Tento rozhlasový přenos byl následně vydán i na CD.

Prohlédnout

The noted Czech conductor Jiri Belohlavek, in his Met debut, won cheers for leading an authoritative, richly colored, supple and haunting account of Janacek's multilayered and inexorable score.

— Anthony Tommasini / New York Times 2004 [ 14 ]

Rok 2007 byl ve znamení návratu do Metropolitní opery, kde nastudoval Jenůfu a v lednu a únoru ji řídil na celkem šesti představeních. Titulní roli v inscenaci režiséra Oliviera Tambosiho ztvárnila opět Karita Mattila, jako Kostelnička se představila sopranistka Anja Silja, do úloh Laca a Števy byly obsazeni tenoristé Kim Begley a Jorma Silvasti.

Janacek’s unconventional score sets the vocal lines with a singsong naturalism, while in the orchestra cyclic motifs and melodic fragments swirl in a wash of thickly chromatic harmony, prodded along by obsessive rhythmic figurations. The Czech conductor Jiri Belohlavek was especially sensitive to the music’s lyrical outpourings and folkloric touches. With his approach, the rich, wistful and glowing music in the final scene seemed especially humane.

— Anthony Tommasini / New York Times 2007 [ 15 ]

V květnu téhož roku dirigoval Jiří Bělohlávek Jenůfu také ve Washingtonské národní opeře. Ještě než se tak stalo, nastudoval s BBC Symphony Orchestra asi nejoriginálnější Janáčkovu operu Výlety pana Broučka a 25. února ji koncertně provedl v Londýně. Sólové party obsadili výhradně čeští, resp. slovenští zpěváci. V roli Matěje Broučka se představil Jiří Vacík a ostatní role (často více než jednu) zpívali Peter Straka, Maria Kobielska (Haan), Lenka Šmídová, Roman Janál nebo Aleš Briscein. Nahrávka z tohoto koncertu vyšla v lednu 2008 pod labelem Deutsche Grammophon a vzbudila stejně jako samotný koncert pozitivní ohlasy, a dokonce získala cenu hudebního časopisu Gramophone a ve své kategorii ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes.

This may not be the last recorded word on Broucek, but right now it sounds like a major improvement on what we've had before: the strength and depth of the cast, and most of all the sound quality, and Belohlavek's feel for the tenderness, humour and romance of one of Janacek's least appreciated, yet most original dramas.

— Andrew McGregor / BBC 2008 [ 16 ]

V srpnu následujícího roku přichystal Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra koncertní verzi opery Osud a uvedl ji v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms 2008. Mezinárodnímu pěveckému obsazení vévodili Štefan Margita jako Živný a Amanda Roocroft jako jeho žena Míla. Prosinec 2008 přináší Káťu Kabanovu v Madridu. Po deset večerů se v sugestivní režii Roberta Carsena odehrával před diváky Teatro Real tragický osud mladé ženy, kterou pokrytecká morálka společnosti dožene k sebevraždě. Káťu skvěle ztvárnila Karita Mattila, Kabanichu izraelská mezzosopranistka Dalia Schaechter, Borise slovenský tenorista Miroslav Dvorský a Dikoje Oleg Bryjak. Živý záznam představení vyšel v roce 2010 na DVD a Blue-ray labelu FRA Musica.

The second important element in this representation was the Jiri Belohlavek’s musical direction. He is one of the most esteemed Czech conductors just now, if not the best of all of them. His reading was magnificent. Nothing was lacking: everything written in the music was there in fact, tension, strength, lyricism, inspiration. The Teatro Real Orchestra felt like a new one, giving one of their best performances in years. How orchestras can change with an expert conductor!

— José M. Irurzun / Musicweb 2008 [ 17 ]

Od prvních tónů po závěr je toto lyrické drama magicky přitažlivé – a marně se rozhodujete, jestli hudebně, díky Janáčkově géniovi a díky intenzivnímu uchopení partitury dirigentem, nebo v tomto případě ještě víc vizuálně – díky úžasně vypracovaným prostým výtvarným prostředkům, díky vedení pěvců k projevu sladěnému s celou scénou, díky souladu mezi hudbou a divadlem.

— Petr Veber / KlasikaPlus 2018 [ 18 ]

V roce 2010 nastudoval Jiří Bělohlávek poprvé Věc Makropulos. Inscenaci uvedla Opera San Francisco, kde mělo toto Janáčkovo dílo dokonce v roce 1966 svou americkou premiéru. Inscenace vznikla v koprodukci s Finskou národní operou a v hlavních rolích se objevila Karita Mattila jako Emilia Marty a Miro Dvorský jako Albert Gregor. Režisérem byl Olivier Tambosi. Byla to již několikátá spolupráce Jiřího Bělohlávka a Karity Mattily, která si Jiřího jako dirigenta pro tuto inscenaci přímo vyžádala. Na tuto janáčkovskou spolupráci navázali hned o dva roky později (2012), kdy byla Věc Makropulos uvedena v MET v režii Elijaha Moshinského. Profesionální „rozumění si“ Jiřího Bělohlávka a Karity Mattily od prvních setkání brzy přerostlo ve skutečné přátelství. Jejich umělecké i lidské souznění se šťastně uplatnilo v mnoha společných projektech. V mediálních vyjádřeních se pak často projevovalo v podobě vzájemné úcty a obdivu. K uvedení Věci Makropulos v Metropolitní opeře a k účasti Jiřího Bělohlávka se Mattila vyjádřila třeba pro The Wall Street Journal.

„‚This is a gift from heaven,‘ Ms. Mattila said with characteristic overstatement, referring to Mr. Belohlávek's presence in the pit. ‚He understands this music; it's in his native language. Uta Hagen writes that the director is the actor's main support. We singers are so lucky that in the best situation we have two support vessels: the conductor and the director, especially if they work well together. And that's also called heaven—having two wonderful guides.‘“ [ 19 ]

Dominating the stage equally were Janacek’s heroine Karita Mattila as Elina Makropulos and Janáček’s orchestra conducted by Jiří Bělohlávek. They were simply one and the same, one soprano embodying Mo. Bělohlávek’s seventy-three players. Yes, the performance was huge. (…) Mme. Mattila absorbed every musical movement in a dramatic performance so complete that it will become legendary as it traverses the world. For this she has partnered with conductor Bělohlávek who revealed the gamut of the depraved humanity Janáček had transformed into pure music in his preceding oeuvre.

— Michael, Milenski / Operatoday 2010 [ 20 ]

In the pit, debuting Jiri Belohlavek affirmed his credentials as a masterly Janácek advocate. He tore into the turbulent prelude, favoured dramatic contrasts and reaped lustrous results from the composer’s network of brief, thematic material, which in this conductor’s hands blossomed into interludes of surpassing beauty. The opera’s rhythmic variety intermittently daunted the orchestra. The company has dedicated the production to the memory of Sir Charles Mackerras, a leading Janácek specialist here and internationally. On the glowing evidence here, Belohlavek sounds very much like his predecessor. He should be invited back.

— Allan Ulrich / Financial Times 2010 [ 21 ]

Independent of the action though it is, this is probably Janácek's most powerful score, going its own quirky, mind-jabbing way under the expert hands of Jirí Belohlávek. Gerd Grochowski stands out in the strong supporting cast, well directed by Olivier Tambosi.

— David Littlehohn / The Wall Street Journal 2010 [ 22 ]

The current revival is taut, smart and stylish. Jirí Belohlávek conducts with equal concern for sweeping passion and subtle inflection. Moshinsky has returned to refine his fanciful narrative, and, most important, to accommodate a distinctly different heroine, the Finnish diva Karita Mattila.

— Martin Bernheimer / Financial Times 2012 [ 23 ]

Under Bělohlávek, the Met orchestra provided textural clarity and plenty of color, making the most of Janáček’s extraordinarily well-crafted score. Led by Mattila’s authoritative performance, the production made one of the strongest cases yet for this masterpiece of music theater.

— Corinna da Fonseca-Wollheim / The Classical Review 2012 [ 24 ]

Svou janáčkovskou operní dráhu završil Jiří Bělohlávek v roce 2016. V dubnu připravil koncertní provedení Její pastorkyně s Českou filharmonií – 15. dubna se dirigent, orchestr a zpěváci představili divákům v Rudolfinu a o tři dny později, 18. dubna, v prestižní Royal Festival Hall v South Bank Centre. I v tomto nastudování byla jednou z hvězd Karita Mattila, tentokrát ale nikoli jako Jenůfa. Poprvé ve své kariéře nastudovala roli Kostelničky. Role Jenůfy se ujala sólistka Slovenského národního divadla Adriana Kohútková, její mužské protějšky Števu a Lacu zazpívali Jaroslav Březina a Aleš Briscein. Koncert z Londýna vysílala živě britská stanice BBC a těšil se velkým ohlasům publika i hudební kritiky, u níž získal pětihvězdičkové recenze v nejvýznamnějších britských denících The Daily Telegraph, The Independent nebo The Guardian.

Jiří Bělohlávek „podtrhl bohatost a krásu Janáčkova operního symfonismu, orchestrální part propracoval do emocionálních i strukturálních detailů, jaké v divadlech moc často nelze slyšet, a zdůvodnil tak mimoděk i význam podobného projektu, jaký jinak v tuzemských abonentních sezónách vůbec není častý. (…) Pro filharmoniky to byl sice méně obvyklý, ale adekvátní úkol: Janáčkově barvité, elektrizující a psychologicky nesmírně pravdivé hudbě dali veškerou krásu detailu i velkého zvuku. Opera dostala údernou dramatičnost, až veristickou naléhavost i potřebnou katarzi závěru. Dvořákova síň Rudolfina byla zcela zaplněná a po tříhodinovém programu dlouho halasila uznáním a nadšením.“

— Petr Veber / iHned 2016 [ 25 ]

„The whole evening, though, was revelatory. Bělohlávek’s lyrical way with Janáček speaks volumes in a work in which love and pain are in constant proximity, and the Czech Philharmonic’s playing, richly detailed and superbly focused, was incomparable. The cast sang with a beauty of line that made other performances of the work seem overly declamatory. Adriana Kohútková is among the finest of Jenůfas, hauntingly vulnerable, the voice itself exquisite. Aleš Briscein made a well-nigh ideal Laca – passionate, grieving, powerfully self-aware. Jaroslav Březina’s arrogant, brutally sensual Steva was equally outstanding.“

— Tim Ashley / The Guardian 2016 [ 26 ]

V červnu 2016 následuje několik představení Jenůfy v Opeře San Francisco. V roli Jenůfy se představila švédská sopranistka Malin Byström a Kostelničku tu ztvárnila Karita Mattila. Poslední Janáčkovou operou, kterou Jiří Bělohlávek dirigoval, byla Věc Makropulos. Uvedl ji v koncertní verzi s BBC Symphony Orchestra v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms dne 19. srpna 2016. Opět v obsazení s Karitou Mattilou a českými pěvci. Rozloučení to bylo v souvislosti s tématem a poselstvím opery více než symbolické. Jak uvedla Anne Ozorio v recenzi tohoto představení.

„None of us will make age 337, but the message, as such, is not so much how long you live but how well you live. As Janáček wrote to Stösslová, after attending the Karel Čapek play on which the opera is based, ‚We are happy because we know that our life isn't long. So it's necessary to make use of every moment, to use it properly ‘.“ [ 27 ]

Jiří Bělohlávek svým naplněným životem pravdivost tohoto poselství plně potvrdil.

Jenůfa / San Francisco

Jiři Bĕlohlávek really is unrivalled in this repertoire and tonight led a reading that genuinely amplified the events on stage and succeeded in making this the overwhelming experience it was. The opening, with that insistent yet almost imperceptible xylophone motif really set the atmosphere and Bĕlohlávek brought out the tension in the score every time the motif reappeared. He also brought out the folk music aspects of the score and the marriage of lyricism and rhythmic impetus that abounds in the piece. The orchestra played well for him – the plangent oboe and the characterful clarinet deserve special mention. The brass also, full of personality, really stood out.

— Operatraveller.com 2016[ 28 ]

In the pit, conductor Jirí Belohlávek demonstrated yet again why he is the go-to man for Czech music, bringing rough-hewn urgency and lyrical suavity to a score that needs both qualities in equal measure.

— Joshua Kosman / San Francisco Gate 2016 [ 29 ]

Belohlavek, music director of the Czech Philharmonic and a leading interpreter of Janacek’s music, conducted Tuesday’s performance with impeccable attention to detail, and the cast was fully committed. Bystrom, in her San Francisco Opera debut, sang the first Jenufa of her career with fresh tone and forthright energy. She was well-matched with her two tenors: William Burden, an expressive, beautifully sung Laca; and Scott Quinn, who brought the right blend of swagger and swinishness to Steva. Soprano Karita Mattila, one of the great Jenufas of her generation, made her staged role debut as Kostelnicka, transitioning into the character with dramatic power and vocal authority.

— Georgia Rowe / Mercury News 2016 [ 30 ]

Věc Makropulos / BBC Proms

Bělohlávek gave notice in Jenůfa that these days he is one of, if not the finest conductors of Janáček before the public today. What made that performance essentially memorable was Karita Mattila’s assumption of the role of the Kostelnička, although as she has only sung it once before, she relied heavily on her score. Understandable. The prospect of seeing them both reunited for this Prom was mouth-watering, but even so, nothing could have prepared us for the sheer brilliance of his conducting, and her singing. (…) Bělohlávek and the BBC Symphony Orchestra gave a wonderfully idiomatic reading of this fascinating score, aided and abetted by a supporting cast of native Czech-speakers. Too numerous to mention in full, there were telling performances from Aleš Briscein (Albert Gregor), Gustáv Beláček (Dr Kolenaty) and Svatopluk Sem (Baron Jaroslav Prus).

— Keith McDonnel / Music OMH 2016 [ 31 ]

Opery Bohuslava Martinů

1982	Hry o Marii	Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Praha, Česká republika	Koncertně
1984	Řecké pašije	Státní opera, Praha, Česká republika
1990	Hry o Marii	Janáčkova opera Brno, Česká republika
1998	Řecké pašije	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2006	Julietta	Národní opera, Paříž, Francie
2006	Řecké pašije	Národní divadlo Praha, Česká republika
2009	Julietta	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2009	Hry o Marii	Národní opera Praha, Česká republika
2012	Julietta	Velké divadlo, Ženeva, Švýcarsko
2014	Čím lidé žijí	Česká filharmonie, Praha, Česká republika	Koncertně

Svou misi v propagaci operních děl Bohuslava Martinů začal Jiří Bělohlávek v roce 1982, kdy dostal od Supraphonu nabídku, aby se svým tehdejším orchestrem – Pražskými symfoniky – pořídil nahrávku Her o Marii: „Byla to pro mne samozřejmě šance a výzva, kterou jsem s nadšením přijal a vrhl se do toho s ohromným elánem. Již během tohoto prvního nastudování jsem si skladbu doslova zamiloval pro její osobitou krásu, její jistou nepoddajnost, ale hlavně pro stylovou rozmanitost a vynikající charakterizační sílu hudebního jazyka, které tyto partitury přinášejí.“ [ 32 ]

Operu tak zařadil do dramaturgického plánu sezóny 1982/1983 a před publikem ji s FOKem provedl koncertně v prosinci 1982. Vokálních partů se zhostili sólisté Eva Děpoltová, Anna Bárová, Václav Zítek, Ivan Kusnjer a další. Ve sborových partech účinkoval sbor Československého rozhlasu a dětský sbor Bambini di Praga. Nahrávka díla vyšla pak na LP Supraphonu v roce 1985 (1993 reedice na CD). Hry o Marii ale nebyla Bělohlávkova první zkušenost s vokálním dílem Martinů, už dříve natočil s FOKem oratorium Epos o Gilgamešovi, rovněž pro Supraphon (1976, reedice 2007).

V roce 1984 přichází debut Jiřího Bělohlávka na českých operních scénách. Pro Státní operu v Praze nastudoval Řecké pašije. Režisér Václav Kašlík a scénograf Zbyněk Kolář vycházeli ze svého expresivního představení Pašijí v roce 1967, kdy na scéně dominovaly dvě protínající se a stupňující se diagonály, a obohatili jej o další nápady a techniky, které ještě více posílily dramatičnost jevištního prostoru. Roli Kateřiny zpívala Naděžda Kniplová, Manolia se zhostil Miroslav Švejda. Smířlivého kněze Fotise představoval Jaroslav Souček a panovačného Grigorise Dalibor Jedlička.

Bělohlávek se ihned strefil do černého, pochopil dílo i zpěváky. Pod jeho vedením zazněl operní epilog Bohuslava Martinů s nesmírnou něhou a citovou hloubkou, dovedl mu místy dát až komorní ladění, přitom však s nepovolujícím dramatickým napětím…

— Eva Hermannová / Tvorba 1984 [ 33 ]

Prohlédnout

Řecké pašije 1984, Jindřich Jindrák (Kněz Fotis), Zdeněk Jankovský (Janakos) / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Prohlédnout

Řecké pašije 1984, hromadná scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Prohlédnout

Řecké pašije 1984, scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Řecké pašije 1984, Jindřich Jindrák (Kněz Fotis), Zdeněk Jankovský (Janakos) / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Řecké pašije 1984, hromadná scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Řecké pašije 1984, scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Prvním Bělohlávkovým operním Martinů mimo Prahu byly v roce 1990 Hry o Marii v Janáčkově opěře v Brně. Inscenaci režijně vedla Alena Dopitová – Vaňáková, choreografii připravil Daniel Wiesner a scénu a pozoruhodné kostýmy navrhl Jan Vančura. Inscenace se dočkala kladného přijetí a recenzenti vyzdvihovali už samotné uvedení titulu dlouho zamlčovaného, a tedy pro širší veřejnost neznámého.

Prohlédnout

Dalšího operního Martinů realizoval Jiří Bělohlávek na konci devadesátých let. V lednu 1998 se účastnil týdenního festivalu Martinu: Out of Exile, který připravila The Guildhall School of Music & Drama a BBC Symphony Orchestra. A právě s tímto orchestrem uvedl Jiří Bělohlávek koncertně Řecké pašije.

V roce 2006 spolupracuje Jiří Bělohlávek hned na dvou operních inscenací. V únoru je to Julietta aneb Snář v pařížské Opéra Bastille. Pro nastudování byl poprvé použit původní francouzský text Martinů rekonstruovaný francouzským hudebním vědcem Harrym Halbreichem. Premiéra se konala v pátek 3. února 2006 a v hlavních rolích vystoupili Jelena Semjonova (Julietta) a John Graham Hall (Michel). Režijní a scénická realizace sice příliš nekonvenovala s Martinů pojetím, které záměrně rozostřuje hranici mezi snem a realitou, ale hudební složka opery našla v Jiřím Bělohlávkovy citlivého interpreta.

Somptueusement dirigée par Jirí Belohlávek, cette dernière s'affirme plus jamais comme une page majeure du XXe siècle, tant par le traitement des voix que pour l'invention qui préside à l'orchestration dont les couleurs, les contrastes et les agencements de timbres ne cessent de surprendre et de séduire, en restant toujours expressifs et en situation.

— Gérard Mannoni / Altamusica 2006 [ 34 ]

A v dubnu je tu další Martinů, tenkrát Řecké pašije v Národním divadle, které se tak na naši první scénu dostaly po více než 20 letech. A zajímavé je, že opět v nastudování téhož dirigenta jako v roce 1984.

Vynikající hudební nastudování Jiřího Bělohlávka vychází především ze zkušeností s interpretací díla Bohuslava Martinů, jíž se léta věnuje. Bělohlávkova představa konečného hudebního vyznění byla naplněna po okraj dosažením konkrétního, velmi dobrého výkonu orchestru s nebývale bohatým zvukem nástrojových skupin, intonační přesností a akcentováním skladatelovi zpěvnosti.

— Eva Vítová / Harmonie 2006 [ 35 ]

V éře svého šéfování BBC Symphony Orchestra představil Jiří Bělohlávek Juliettu také anglickému publiku. Stalo se tak v 27. března 2009 v Barbican Hall. Koncert byl nahráván BBC Radiem 3 a vysílán 31. března 2009 a 6. dubna 2009 se nahrávka objevila na i na vlnách Českého rozhlasu Vltava. Juliettu zpívala Magdalena Kožená a Michela tenor Milliam Burden. V dalších rolích se vedle jiných představili Roderick Williams, Anna Stéphany, Rosalinda Plowright nebo Zdeněk Plech. Představení mělo na tamější hudební scéně výrazně pozitivní ohlasy a recenzenti nešetřili slovy chvály zejména na adresu Jiřího Bělohlávka a Magdaleny Kožené. O mimořádném dojmu, který koncert vyvolal, svědčí i to, že za nastudování opery obdržel orchestr BBC v roce 2010 cenu britské Královské filharmonické společnosti (Royal Philharmonic Society music award) v kategorii opera a hudební divadlo. Stal se tak vůbec prvním orchestrem, který byl v této kategorii oceněn.

The orchestral playing was extraordinary from all departments, the score emerging as freshly-minted. All this is because of Bělohlávek, clearly. His ear for sonority is unerring in this repertoire, his ability to follow singers second to none. The moment of the shooting, of the ensuing scream and that scream’s seamless transference to orchestral woodwind was expertly managed. More, Bělohlávek understands the effect of nostalgia, and the nostalgic quotation of Juliette’s song, as an integral part of Martinů’s expressive vocabulary. The cast was incredibly strong, a fact that underlines Kožená’s excellence – she nevertheless emerged as the clear star. We saw and heard less of her than one might perhaps expect (given that the opera is named after her) but what we did receive was pure magic. Never have I heard this singer so radiant and simultaneously so charming. Her French was exemplary. Kožená was, in a nutshell, simply mesmerising.

— Colin Clarke / Music Web International 2009 [ 36 ]

Na podzim téhož roku nastudoval Jiří Bělohlávek Hry o Marii v Národním divadle. Představení režíroval Jiří Heřman a scénu navrhl Pavel Svoboda. Premiéra se uskutečnila 29. října 2009. Vedle řady sólistů v čele s Marií Kobielskou, Alžbětou Poláčkovou, Danou Burešovou, Pavlou Vykopalovou a hlavními mužskými představiteli Svatoplukem Semem či Martinem Bártou vystoupil v inscenaci sbor opery Národního divadla, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor, balet opery Národního divadla a externí tanečníci.

Tento Martinů v pražském Národním je vítězstvím hlavně pro Jiřího Bělohlávka. Už léta totiž nebyl orchestr první scény slyšet v takové kondici, jako tentokrát. Precizní provedení bez jakýchkoli kazů, důmyslně promyšlená dynamika v kontrastu s průzračností hudby Martinů, skvěle vypointované jednotlivé scény, snad nekonečně bohatá paleta barev smyčců… Kéž by si jen Jiří Bělohlávek našel pro Národní divadlo čas častěji!

— Vít Dvořák / OPERA Plus 2009 [ 37 ]

Prohlédnout

Dirigent Jiří Bělohlávek rozestavil pěvecké sbory – vedle divadelního spoluúčinkuje i Pražský filharmonický a Kühnův dětský – často na bočních balkonech. Umožňuje to po zvukové stránce vyznění až monumentální. Příznačné je pro hudební nastudování, že se ovšem i v těchto komplikovanějších situacích daří přesná souhra. Respekt provázející dirigenta vede k tomu, že orchestr Národního divadla hraje jako proměněný. Hudbě Martinů se dostává plné intenzity, barevnosti a bohatosti.

— Petr Veber / iHned 2009 [ 38 ]

V roce 2012 se Jiří Bělohlávek podílí na nastudování Julietty ve Velkém divadle v Ženevě. Jednalo se o scénicky převzatou inscenaci z Paříže roku 2002 (Opéra Garnier) a 2006 (Opéra Bastille, u této inscenace byl rovněž Jiří Bělohlávek). V roli Julietty se představila Nataliya Kovalova a v roli Michela Steve Davislim.

S jevištními díly Bohuslava Martinů se Jiří Bělohlávek rozloučil s Českou filharmonií, když v prosinci roku 2014 nastudovali jednoaktovou operu Čím lidé žijí. Tu Bohuslav Martinů složil na přelomu let 1951/1952 na základě anglického překladu povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Kde je láska, tam je i Bůh (1885). Dílo bylo inscenováno v originální anglické verzi a v pěveckých rolích se představili například Ivan Kusnjer, Petr Svoboda, Jan Martiník, Lucie Silkenová, Ester Pavlů a komorní sbor Martinů Voices. V roli vypravěče vystoupil tehdejší koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Nastudování si vysloužilo nominaci na cenu The International Opera Award.Koncertní provedení bylo snímáno a opera tak byla v říjnu 2018 vydána ve světové premiéře na zvukových nosičích společností Supraphon (společně s Martinů Symfonií č. 1). Nahrávka byla v českých hudebních cenách Anděl za rok 2018 v kategorii Klasika.

Prohlédnout

Opery Bedřicha Smetany

Jiří Bělohlávek nastudoval čtyři Smetanovy opery. Vůbec první bylo v roce 1977 Tajemství v Komické opeře Berlín, kam si Bělohlávka jako svého asistenta přizval Václav Neumann. Představení dopadlo výtečně. I díky tomu zde o dva roky později už sám nastudoval Stravinského Život prostopášníka. Druhým setkáním se světem Smetanových jevištních děl pak byla v roce 2001 Čertova stěna v Národním divadle Praha. K této opeře si Jiří Bělohlávek přizval svého žáka Tomáše Hanuse. Režijně inscenaci připravil Brit David Pountney, významná osobnost světové operní režie.

1977	Tajemství	Komická opera Berlín, Německo	Asistent V. Neumanna
2001	Čertova stěna	Národní divadlo, Praha, Česká republika
2008	Prodaná nevěsta	Národní opera, Paříž, Francie
2011	Prodaná nevěsta	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2015	Dalibor	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně

Předností Pountneyho inscenací je, že režisér dokáže naslouchat Smetanově hudbě a nejde proti jejímu duchu. Jistě je to i zásluha dirigenta Jiřího Bělohlávka, který režisérovi, jak Pountney na tiskové konferenci i v rozhovoru přiznal ‚osvítil mnoho stránek Smetanovy partitury, které by mu jinak zůstaly utajeny‘. (…) Bělohlávkovo nastudování Smetanovy partitury je precizní, někdy až příliš chladné a technické (pekelný tanec ve III. dějství), ale díky této preciznosti se daří zvýraznit řadu detailů a motivických souvislostí.

— Radmila Hrdinová / Svět a divadlo 2002 [ 39 ]

Prohlédnout

Na dalšího operního Smetanu pak Jiří Bělohlávek čekal do roku 2008, kdy ve starobylé Pařížské národní opeře uvedl Prodanou nevěstu v nastudování belgického režiséra Gilberta Defla. Prodanka, nejklasičtější česká opera se touto inscenací vrátila na pařížská pódia po dlouhých osmdesáti letech. Premiéra se uskutečnila 11. října 2008 ve vznosné neoklasické budově Palais Garnier. Role Jeníka se ujal český pěvec Aleš Briscein. Mařenku zpívala Christiane Oelzeová a Kecala Franz Hawlata, oba z Německa. Představitelem Míchy byl mladý slovenský bas Štefan Kocán. Přestože, jak sám uvedl v rozhovoru, nebylo zpočátku pro orchestr Pařížské opery vůbec snadné proniknout k Smetanově hudbě, nakonec se společně dobraly k výsledku, který ocenily mnohé kritiky. Sám pan dirigent ale věděl, že mohli jít ještě dál a přístup orchestru byl pro něj zklamáním: „Když jsem v pařížské opeře dělal Prodanou nevěstu, orchestr naprosto podcenil kvalitu Smetanovy hudby. Měli dojem, že to není velká hudba, spíš nějaká fraška, a nebyli ochotni jít do detailního vypracování, které vdechne partituře život. Ta inscenace pro mě byla velkým zklamáním.“ [ 40 ]

Jiri Belohlavek, entendu en ces lieux dans Rusalka (Robert Carsen) et Juliette ou la clé des songes de Martinu (Richard Jones), dirige avec une grande finesse et une tonicité communicative la musique de Smetana, dont il exhale les coloris et établit la cohérence.

— François Lesueur / Forumopera.com 2008 [ 41 ]

L’orchestre et les chœurs (remarquables dans un pareil répertoire) de l’Opéra de Paris sont sous la direction de Jiri Belohlavek. Sous sa baguette, cette partition nous parvient dans toute sa brillance, son entrain, sa complexité aussi, laissant ainsi entrevoir les trésors de subtilité qu’elle contient.

— Robert Pénavayre [ 42 ]

Základem pařížského úspěchu Prodané nevěsty bylo ovšem hudební nastudování českého dirigenta Jiřího Bělohlávka, který takto svou první Prodanou nevěstu realizoval v cizině. Bělohlávek svrchovaně uplatnil svůj smysl pro stavbu celku i preciznost detailu a zvukovou vyváženost. Orchestr zněl proti zvuku, na který jsme zvyklí ve většině našich divadel, plastičtěji, barevně, bohatě – byť měřeno nejpřísnějšími měřítky – v dřevěných dechových nástrojích ne vždy přesně. Třebaže Bělohlávek volil spíše uměřená, až pomalá tempa („Není velký ani malý“, „Každý jen tu svou“ nebo „Jak jsi se Mařenko rozmyslela“), zněla Smetanova hudba svěže, plnokrevně a lahodně; snad jen vřelosti známe z některých jiných provedení více. Jistě je i Bělohlávkovou zásluhou, že lze vyzdvihnout skvělou češtinu většiny zahraničních sólistů: byla báječně srozumitelná se správnými akcenty, sólisté zjevně dobře znali významy zpívaného textu. Dalším zdrojem úspěchu bylo výborné, sezpívané a typově přesné mezinárodní obsazení.

— Helena Havlíková / Hudební rozhledy 2009 [ 43 ]

K Prodané nevěstě se Jiří Bělohlávek vrátil za necelé tři roky. V rámci své koncepce koncertních provedení oper ji nastudoval s BBC Symphony Orchestra a se slovenskými a českými pěvci ji představil v květnu 2011 na scéně londýnského Barbicanu v rámci BBC Proms. Z koncertu byla pořízena nahrávka, kterou v roce 2012 realizovalo vydavatelství Harmonie Mundi.

The real principals were conductor and orchestra. Radio listeners will have had every bit as good a time: from the sizzling overture on, every springing rhythm, every leaping line and tugging turn of polka, furiant and skocná whirled into virtuoso life in playing that propelled every passing emotion headlong to its exuberant conclusion.

— Hilary Finch / The Times 2011[ 44 ]

Jirí Belohlávek is not a flamboyant conductor who has the audience stamping and cheering, but his musical integrity and love of his native music shines through every note and phrase. The effect on the orchestra and cast is truly palpable.

— Gavin Dixon / Classical CD Reviews 2012[ 45 ]

After listening a number of times to this Bartered Bride, it is clear that the BBC Symphony can sound as Czech as one of their native orchestras. The well-known orchestral excerpts, Overture, Polka, Furiant, and Skočná, burst forth with vitality and rhythmic acuity, and the BBC Singers do the choruses proud.

— Leslie Wright / MusicWeb 2013 [ 46 ]

Prohlédnout

Poslední Smetanovou operou, kterou Jiří Bělohlávek nastudoval, byl Dalibor. Právě toto dílo usiloval Jiří Bělohlávek scénicky uvést v Metropolitní opeře, protože ho považoval za jednu „z nejlepších Smetanových oper. Je dramatická, je naplněná ohromnou hudbou, která obstojí i bez scénického dotváření. A ten hudební tvar je natolik přesvědčivý, že jsem nikdy neváhal se za tu skladbu postavit.“ [ 47 ]

Jeho sen se mu bohužel nepodařilo uskutečnit, ale z jeho koncertního provedení s BBC Symphony Orchestra zůstala dalším generacím zachována skvěla nahrávka vydaná v roce 2015 na CD společností Onyx.

Orchestr, zejména smyčce, hrál doslova božsky, také sbor BBC Singers (chorus-master Andrew Griffiths) se zhostil svého úkolu na výbornou. Jiří Bělohlávek opět prokázal, jak dokáže koncipovat velké plochy v kompaktní formě, jak dokáže navodit lyrickou atmosféru i dramatickou sevřenost jednotlivých scén. Pod jeho taktovkou zněla Smetanova hudba s maximální sugestivností, každý výstup měl svou zvláštní atmosféru, kde hrdinský patos střídala lyrická intermezza vnitřního ztišení, kde jednotlivé postavy se svěřovaly se svými nejintimnějšími pocity, aby je posléze gradovaly až na samu hranici patetického emocionálního vyznání.

— Rudolf Rouček / Harmonie 20 [ 48 ]

The excellent all-Czech cast is admirably supported by the BBC Symphony Orchestra and BBC Singers under Jirí Belohlávek. Of the handful of recordings in Czech this new album is hard to beat and let’s hope it sparks a revival of this overlooked masterpiece.

— Steve Moffatt / LimeLight 2016 [ 49 ]

Opery Antonína Dvořáka

1998	Rusalka	Národní divadlo, Praha, Česká republika
2005	Rusalka	Opera Bastille, Paříž, Francie
2009	Rusalka	Glyndenbourne, Velká Británie
2009	Rusalka	Metropolitní opera, New York, USA
2012	Jakobín	BBC Symphony Orchestra, Londýn, Velká Británie	Koncertně
2014	Rusalka	Státní opera, Vídeň, Rakousko

Jedinou Dvořákovou operou, kterou Jiří Bělohlávek jevištně nastudoval pro jedno české a čtyři zahraniční uvedení, byla Rusalka. Hned první z těchto produkcí byla na domácím pódiu. V roce 1998 to bylo představení v Národním divadle v Praze pod režijním vedením Aleny Vaňákové. Podle řady tehdejších kritických reakcí byla tato inscenace spíše krokem zpět a nepřinesla k výkladu díla nic nového. „Z původně plánovaného inscenačního týmu Jiří Bělohlávek – Petr Weigl – Josef Svoboda nakonec zbyl (kvůli údajným vysokým finančním nárokům režiséra a scénografa) jen dirigent, který zachránil alespoň hudební nastudování.“ [ 50 ]

Prohlédnout

…jeho hudební nastudování je základní devízou inscenace. Bělohlávek cítí Rusalku dramaticky, čímž je práv hlásit se k pojetí Chalabalovu. Vykontrastovává Dvořákovu hudbu především tempově, dovoluje orchestru vychutnat volné pasáže a naopak vzrušené okamžiky mu vycházejí tak vygradovaně jako málokdy – příkladem může být třeba působivě vystavená scéna Prince a Cizí kněžny „Vám v očích divný žár se zračí“. V zájmu dramatického účinku Bělohlávek dokonce neváhá vést pěvce na několika místech k až deklamačnímu vyrážení expresivního slova.

— Jaroslav Someš / Hudební rozhledy 1998 [ 51 ]

O sedm let později, v září 2005 nastuduje Jiří Bělohlávek Rusalku v pařížské Opéra Bastille s Olgou Guryakovou v roli Rusalky a Stuartem Skeltonem v roli Prince. Režijně představení vycházelo z vizuálně velkolepé inscenace Roberta Carsena z roku 2002.

De la riche écriture orchestrale de Dvořák, le chef Jirí Belohlávek nous donne une lecture généreuse, précise, dont les très subtils équilibres et les accents parfaitement placés ne nuisent jamais à une sorte de spontanéité, de jaillissement qui suit les fluctuations passionnelles de la malheureuse Rusalka.

— Gérard Mannoni / Altamusica.com 2005 [ 52 ]

Rok 2009 přinesl hned dvě Rusalky. V březnu to bylo představení v Metropolitní opeře v New Yorku s Renée Fleming v roli Rusalky a s lotyšským tenorem Alexsandrem Antonenkem jako princem. V létě pak Jiří Bělohlávek opět zavítal na festival v Glyndebourne a nastudoval zde Rusalku v jevištním pojetí anglické režisérky Melly Still spolupracující se scénografkou a kostýmní výtvarnici Rae Smith. Rusalku zpívala Ana María Martínez, prince Brandon Jovanovich a Ježibabu Larissa Diadkova. Živá nahrávka vyšla v roce 2010 na CD.

MET

The score of Rusalka contains many diverse elements, including sheer romanticism, folk inspired music, ceremonial pomp and circumstance, and what many have described as a foretaste of impressionism. The conductor, Jiří Bĕlohlávek was on top of all these styles and gave a masterful account of the opera. (…) With Bĕlohlávek's skill and insight alongside such consistently high quality singers, and mesmerising sets, this was a rare night at the opera where one couldn't fail to be transported.

— John Woods / MusicalCriticism.com 2009 [ 53 ]

Jiri Belohlavek, the conductor, led a performance of elegant flow, exacting balance and vivid character, with especially fine contributions from the principal winds and French horn.

— Steve Smith / The New York Times 2009 [ 54 ]

Glyndebourne

It helps to have a masterpiece as your starting point – and Dvorak’s Rusalka is certainly that – but when you’ve a director as painfully honest and unpretentious as Melly Still and a conductor, in Jiri Belohlavek, whose intent is not merely to conduct the piece but to honour it as a treasured part of his heritage, then we’re talking a very special alchemy around what we hear, see, and feel.

— Edward Seckerson / Independent 2009 [ 55 ]

There's little doubt that it's the conductor Jirí Belohlávek who is really in charge, and under his loving direction the London Philharmonic plays with luscious warmth.

— Erica Jeal / The Guardian 2009 [ 56 ]

Pro hudební nastudování Jiřího Bělohlávka bych mohla užít snad všechny superlativy, neboť jemnosti cizelace detailů v jasném celku koncepce interpretovaného díla dosáhla vrcholu. Zdá se, že dbát na vyhrání každé fráze, každé ozdoby je přece samozřejmostí; při poslechu takovýchto dokonalých živých provedení si uvědomíme, jak úžasný je dirigentem vystavěný celek, jak důležité místo mají všechny dynamické nuance a agogické proměny. Výsledkem pak je dokonale promyšlený hudební tok Dvořákovy řeči. Připomenu-li fakt, že pěvci zpívají bezchybně, s hlasy jasně prozrazujícími rezervu rozsahu, a navíc s češtinou tak čistou, jíž se na českých jevištích od operních pěvců nedočkáme, je zážitek oslňující.

— Eva Vítová / Harmonie 2009 [ 57 ]

CD

This live recording of Glyndebourne’s 2009 production of Dvoˇrák’s operatic masterpiece faces hot competition from a classic Decca release (466 3562) with Renée Fleming in the title role, conducted by Charles Mackerras. The strength of Glyndebourne’s performance is Bˇelohlávek’s conducting – less incisive than Mackerras’s perhaps, but full of warmth, exuberance and humour, and lifting the London Philharmonic to great heights in the tragedy of the final act.

— Rupert Christiansen / The Telegraph 2010 [ 58 ]

Glyndebourne has wisely preserved the best of Melly Still’s literal, cluttered and ugly 2009 staging: its world-class “soundtrack”. Dvorak’s operatic masterpiece is in Belohlavek’s bones, and he gets a thrilling and luminous account of the ravishing score from the LPO on virtually flawless form.

— Hugh Canning / The Times 2010 [ 59 ]

…this recording catches Jiří Bělohlávek and the London Philharmonic on absolutely blazing form; the Czech conductor simply has this music in his veins and the Orchestra responds with a thrillingly extrovert account of this beautiful and dramatic score. The microphones-placing was obviously well above the orchestra and the recording has preserved its account with all the details of Dvořák’s orchestration as clearly as they might be in a studio setting. Just listen to some of the lower string undercurrents in the duet between the Prince and the Foreign Princess towards the end of Act Two – electrifying and revelatory. The playing in some of the interludes is haunting indeed, and Bělohlávek judges mood perfectly in the doom-laden final minutes of the opera.

— Alexander Campbell / Classical Source 2010 [ 60 ]

V roce 2012 uvedl v Londýně s BBC Symphony Orchestra koncertně Jakobína. Pěvecké obsazení bylo až na výjimky česko-slovenské. Julii zpívala Dana Burešová, Bohuše Svatopluk Sem a Jiřího Aleš Voráček. V dalších rolích se představili Jaroslav Březina, Lucie Fišer Silkenová, Aleš Jenis, Jozef Benci a Jan Martiník.

Bělohlávek and his mostly Czech cast were in their element with it, too. Bělohlávek has done nothing finer. The singing was consistently sensational: Svatopluk Sem's noble Bohuš, Dana Burešová's Julie, Ales Vorácek's plucky Jiří and Jaroslav Březina as the fussy music teacher Benda were particularly outstanding. A joy and a privilege to hear.

— Tim Ashley / The Guardian 2012 [ 61 ]

Poslední Bělohlávkovou Rusalkou byla inscenace ve Vídeňské státní opeře v lednu a únoru 2014 pod režijním vedením Svena-Erika Bechtolfa. Pro Jiřího Bělohlávka to byl zároveň debut v tomto slavném operním domě. Před ním zde z českých dirigentů tuto Dvořákovu operu nastudoval Václav Neumann roku 1987. Řízením osudu byli oba dirigenti v podobné životní a profesní etapě: „Osud občas přinese úsměvná opakování, mám také čest šéfovat České filharmonii, jsem stejně stár jako tehdy Václav Neumann a prvně spolupracuji s tímto věhlasným domem, takže se cítím v dobré společnosti.“ [ 62 ]

V představení se vedle jiných objevili bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova jako Rusalka, Michael Schade v roli Prince, Günther Groissböck jako vodník a Janina Baechle jako Ježibaba.

The musical execution and exquisite singing are the big reasons this Rusalka was such a resounding success. Conductor Jiří Bĕlohlávek’s expertise with the repertoire is undeniable and the Vienna Philharmonic (under the moniker of “Orchester der Wiener Staatsoper”) played absolutely brilliantly under his baton. The music never got stuck or bogged down, as it often can, but flowed and moved easily and idiomatically. Moreover, Bĕlohlávek’s attention to the singers was spectacular. When the three water sprites got a little over-excited in the third act, he reined them in and restored order before the audience could even start to wonder if there was something going on. He cued the principles consistently and simultaneously brought out some very clean, beautiful solo and ensemble work from the orchestra.

— Chanda VanderHart / Bachtrack 2014 [ 63 ]

Grundlage Nummer eins des vollständigen Hörglücks, das die Premiere der „Rusalka“ dem Publikum beschert hat, ist also der philharmonische Klang, den Staatsopern-Debütant Jiři Bělohlávek umsichtig im Sinne der Partitur und des rechten Dvořák-Stils zu kanalisieren weiß: Bělohlávek ist ein weit gereister Maestro in Sachen „Rusalka“ und weiß vor allem, dass eines der großen Geheimnisse guter Dvořák-Interpretationen ist, sich nicht auf „schönen Stellen“ auszuruhen, sondern ein Tempo zu halten.

— Wilhelm Sinkovicz / Die Presse 2014 [ 64 ]

Opery zahraničních skladatelů

1979	Igor Fjodorovič Stravinskij Život prostopášníka	Komická opera, Berlín, Německo
1998	Wolfgang Amadeus Mozart Così fan tutte	Národní divadlo – Stavovské divadlo, Praha, Česká republika
1999	Georges Bizet Carmen	Národní divadlo Praha, Česká republika
2003	Richard Wagner Tristan a Isolda	Glyndebourne, Velká Británie
2006	Wolfgang Amadeus Mozart Così fan tutte	Pražská komorní filharmonie, Praha, Česká republika Pražská komorní filharmonie, Valencie, Španělsko	Koncertně
2007	Richard Wagner Tristan a Isolda	Glyndebourne, Velká Británie
2008	Petr Iljič Čajkovskij Evžen Oněgin	Londýn, Velká Británie
2009	Petr Iljič Čajkovskij Evžen Oněgin	Metropolitní opera, New York, USA
2014	Petr Iljič Čajkovskij Piková dáma	Opera Curych, Švýcarsko

Z oper zahraničních skladatelů nastudoval Jiří Bělohlávek vedle zmíněného Života prostopášníka Igora Fjodoroviče Stravinského opery Wolfganga Amadea Mozarta, Georgese Bizeta, Richarda Wagnera a Petra Iljiče Čajkovského.

Mozartovým operním dílům se Bělohlávek věnoval už na AMU, kdy dokonce s posluchači katedry zpěvu a orchestrem Smetanova divadla (dnešní Státní opera Praha) provedl Figarovu svatbu. Na profesionální scéně, pro Operu Národního divadla Praha nastudoval Jiří Bělohlávek jedinou Mozartovu operu, byla jí Così fan tutte v režii Michaela Sturma. Premiéra se uskutečnila ve Stavovském divadle v červnu 1998. Mozartovým operám se věnoval i s Pražskou komorní filharmonií. V roce 2006 s ní v rámci oslav dvou set padesátého výročí od narození Wolfganga Amadea Mozarta provedl Così fan tutte dvakrát koncertně. Nejprve 26. listopadu v pražském Rudolfinu a podruhé 2. prosinci v Palau de la Música ve Valencii. Pěveckých partů se ujali Pražský komorní sbor připravený Pavlem Vaňkem a sólisté Martina Zadro (Fiordiligi), Jana Štefáčková (Dorabella), Radka Sehnoutková (Despina), Tomáš Kořínek (Ferrando), Roman Janál (Guglielmo) a Dali Mor (Don Alfonso).

Považuji Così fan tutte za dílo geniální a speciálně z hlediska hudebního za absolutní skvost. Chápu, že to mělo problémy. Je to komická opera, a přitom pojednává o nepříliš krásném faktu, že ženy a muži jsou velmi často vůči sobě neupřímní. Je to opera, kde všichni hrdinové selhávají. Přesto ale ten nadhled a komická nadsázka v hudební složce to naprosto pozdvihuje do oblasti úžasné zábavy a úžasného požitku.

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas Vltava 2006 [ 65 ]

V Národním divadle uvedl Jiří Bělohlávek také Bizetovu Carmen. Stalo se tak v roce 1999. Inscenaci režíroval Jozef Bednárik a v roli Carmen se vedle jiných objevila Dagmar Pecková. Jiří Bělohlávek se tak po více než čtyřiceti letech mohl oživit a z jiného místa v divadle – z orchestřiště – vychutnat jeden svůj zážitek z časů Kühnova dětského sboru.

„Pamatuju se dodnes, jak jsem byl úplně ochromen a okouzlen, když jsem poprvé stál na jevišti tehdejšího Smetanova divadla, to mi bylo tak deset dvanáct. Zpívali jsme v Bizetově Carmen. A když spustil v závěru čtvrtého dějství celý ten ansámbl a všecko se to rozehřmělo, byl to ohromný zážitek.“ [ 66 ]

Orchestr pod taktovkou Jiřího Bělohlávka se po delší době opět zaskvěl – v rámci svých možností. Je pozoruhodné, jak dirigent dokáže vzbudit pracovní zaujetí takřka všech hráčů (detailnější pohled do orchestru napoví), kteří pak během večera odevzdávají své maximum… Orchestr prostě zahraje pod Bělohlávkem vždy o třídu lépe a dokáže takřka vystoupit ze svého stínu. Je to jistě věc autority dirigenta, získané nesmlouvavou náročností i uměleckou poctivostí, která je s jeho jménem oprávněně spojována již řadu let.

— Ivan Žáček / Svět a divadlo 1998 [ 67 ]

V roce 2003 se Jiří Bělohlávek účastní festivalu v Glyndebourne, tentokrát s Wagnerovým monumentem Tristan a Isolda pod režijním vedením Nikolause Lehnhoffa. Byla to wagnerovská premiéra pro něj i pro samotný festival. Deset představení vzbudilo velké nadšení, a tak se dílo dočkalo v roce 2007 obnoveného nastudování s téměř totožným obsazením včetně dirigenta Jiřího Bělohlávka a London Philharmonic Orchestra. Tyto inscenace snímaly kamery nahrávacího týmu labelu Opus Arte a živá nahrávka představení vyšla v následujícím roce na DVD.

Celkově bezvýhradný úspěch hudební složky inscenace vycházel ze tří prvků: dirigentovy představy, schopnosti orchestrálních hráčů ji naplnit a fascinující Isoldy švédské sopranistky Niny Stemme. Výsledek dirigentovy stavby nešel po ničem vnějším, ať už v dynamické sféře či výrazové akcentaci postav. Principiálně dovoloval orchestrální mluvě vrcholit a přetékat, pokud nedoprovázela pěvce, i v té roli pak mistrovsky vyklenul neukončitelnou řadu vrcholů i jejich nenásilných zvratů do ztichlého dynamicky vhodného „doprovodu“ pěvců, jež nikdy nepřekrýval. (…) London Philharmonic Orchestra dokázal všechny nuance Bělohlávkovy představy a adresných pokynů naplnit s neuvěřitelnou vstřícností, čistotou projevu, mistrovstvím profesionální přípravy a slyšitelnou chutí toto obrovité dílo k jeho gestu vystavět.

— Eva Vítová / Harmonie 2003 [ 68 ]

Conductor Jiri Belohlavek makes details shine, while always keeping control of the big picture. Yet, like almost everyone on this production, this was his "Tristan" debut.

— Manuela Hoelterhoff / The Wall Street Journal 2003 [ 69 ]

Tristana a Isoldu měl Jiří Bělohlávek dirigovat i v torontské Canadian Opera Company v lednu a únoru 2013. Jako svého asistenta si přizval mladého dirigenta Marka Šedivého. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohl inscenaci nastudovat a díla se tak ujal šéfdirigent torontské opery Johannes Debus.

Posledním nečeským operním skladatelem, s jehož díly se Bělohlávek na světových pódiích setkal, byl Petr Iljič Čajkovskij. V roce 2008 nastudoval v londýnském Royal Opera House Evžena Oněgina. Toho uvedl i o necelý rok později, v lednu a únoru 2009, v Metropolitní opeře v New Yorku. Inscenaci režíroval Robert Carsen, Oněgina zpíval americkým baryton Thomas Hampson a Taťánu sopranistka Karita Mattila.

As beautiful as the visual aspects of this production were, the music is, of course, paramount and the entire company performed it brilliantly. Bělohlávek was masterful in his interpretation of the score. His tempos were flawless, and in the various introductory passages he created just the right atmosphere for each scene. Tchaikovsky was arguably the greatest of all composers of orchestral dance music and dancing pervades “Eugene Onegin”. Bělohlávek captured the spirit of each of Tchaikovsky’s dance scenes: the schottische was danced brilliantly by Linda Gelinas and Sam Meredith. The Met Orchestra performed with its usual excellence, enlivening the performance with many outstanding solo passages. Particularly memorable were the solo oboe and horn in the crucial 'Letter Scene' in Act One and haunting clarinet solos accompanying Lenski's Act Two aria.

— David M. Rice / Classical Source 2009 [ 70 ]

Druhou Bělohlávkovu inscenací Čajkovského díle byla Piková dáma opět v režii Roberta Carsena. Premiéra se uskutečnila 6. dubna 2014 v Operním domě v Curychu.

La réussite de la soirée tient aussi à la formidable direction de Jiri Belohlavek qui campe d’admirables ambiances suspendues dans les préludes (ou dans la scène entre Pauline et Lisa) mais sait aussi maintenir une tension dramatique très excitante quand il le faut. L’orchestre affiche de belles couleurs, notamment la petite harmonie, mais pêche un peu dans les pupitres de violons.

— Pierre-Emmanuel Laphay / Forumopera.com 2014 [ 71 ]

Mit bezwingendem dramatischem Zugriff braust Jiri Belohlávek durch die Partitur, doch bleibt die Balance zwischen Graben und Bühne stets ausgewogen, die Sänger sind zwar durchaus laut zu vernehmen, aber brauchen nicht über iher stimmlichen Möglichkeiten hinaus zu forcieren. Starke Aufführung einer meisterhaften Oper.

— Kaspar Sannemann / Oper-aktuell 2014 [ 72 ]

Hlavní zdroje a prameny

1.RETKOVÁ, Marie: Jiří Bělohlávek chce prezentovat Českou filharmonii jako všestranné hudební těleso. Český rozhlas Vltava 2012 (21. 12.) Dostupné online
2.KOLÁČKOVÁ, Yvetta: Jiří Bělohlávek 60. O sobě, rodině a hudbě. Rudolfinum revue 5, 2005–2006, č. 3, s. s. 24–28.
3.MALÁ, Hana: Figarova svatba posluchačů AMU. Hudební rozhledy 1972, č. 8, s. 345.
4.md: Jiří Bělohlávek – operní dirigent. Tvorba: list pro kritiku a umění 1979, č. 25, s. 19.
5.SPISAROVÁ, Renáta; MAREŠOVÁ, Milena M.: Jiří Bělohlávek diriguje New York Philharmonic. Český rozhlas Vltava 2016, 9. 12. Dostupné online
6.Vnesl do filharmonie zázrak, vzpomíná na Bělohlávka šéf brněnské opery. Lidovky.cz 2017, 1. 6. Dostupné online
7.JIRKŮ, Irena: Možná to byl úkol. A čekal tady právě na mě, říká bankéřka Ivana Leidlová, která obnovuje zámek Liteň i slávu operní pěvkyně Jarmily. iHned.cz 2018, 16. 11. Dostupné online
8.SRSTKA, Jiří: Opera a Jiří Bělohlávek. OperaPlus.cz 2017. 6. 6. Dostupné online
9.WOHLFAHRT, Hans-Theodor: Janácek Jenufa Glyndebourne Festival Opera, 21 May 2000. Musicweb International 2000, 22. 5. Dostupné online
10.ZAHRÁDKA, Jiří: Wilson proti osudu. Respekt 13, 2002, č. 18, s. 22.
11. VEBER, Petr: Jiří Bělohlávek uvádí v Londýně hodně české hudby. Český rozhlas D dur 2008, 3. 9. Dostupné online
12.ZAHRÁDKA, Jiří: Wilson proti osudu. Respekt 13, 2002, č. 18, s. 22.
13.GRENARD, Benjamin: La quintessence de Janáček. Altamusica.com 2004, 6. 11. Dostupné online
14.TOMMASINI, Anthony: Met Opera Review: A Love Triangle Contorted by Authority Figures. New York Times 2004, 20.12, sekce E, s. 5. Dostupné online
15.TOMMASINI, Anthony: Big Trouble for a Small-Town Ingénue. New York Times 2007, 31.1., sekce E, s. 1. Dostupné online
16.MCGREGOR, Andrew: Leos Janácek The Excursions Of Mr Broucek Review. BBC 2008. Dostupné online
17.IRURZUN, José M.: Janacek, Katia Kabanova: Soloists, Orquesta y Coro de la Sinfónica de Madrid. Conductor: Jiri Belohlavek. Teatro Real de Madrid. 2 & 4.12.2008. Musicweb 2008, Dostupné online
18.VEBER, Petr: Světový Janáček: Carsenova Káťa Kabanová v rukou Jiřího Bělohlávka. KlasikaPlus.cz 2018, 16. 12. Dostupné online
19.MERMELSTEIN, David: Opera's Drama Queen. The Wall Street Journal 2012, 25. 4. Dostupné online
20.MILENSKI, Michael: The Makropulos Case in San Francisco. Operatoday 2010, 20. 11. Dostupné online
21.ULRICH, Allan: The Makropulos Case, War Memorial Opera House, San Francisco. Financial Times 2010, 11. 11. Dostupné online
22.LITTLEHOHN, David: Janacek Saves a Season. The Wall Street Journal 2010, 23. 11. Dostupné online
23.BERNHEIMER, Martin: The Makropulos Case, Metropolitan Opera, New York. Financial Times 2012, 30. 4. Dostupné online
24.FONSECA-WOLLHEIM, Corinna da: Mattila provides ageless artistry in Met’s masterful “Makropulos Case”. The Classical Review 2012, 30. 4. Dostupné online
25.VEBER, Petr: Recenze: Její pastorkyňa v podání České filharmonie byla mimořádná jako kdysi Neumannovy večery. iHned 2016, 16. 4. Dostupné online
26.ASHLAY, Tim: Jenůfa review – formidable Mattila is devastating as the Kostelnička. The Guardian 2016, 19. 4. Dostupné online
27.OZORIO, Anne: BBC Prom 45 - Janáček: The Makropulos Affair. Opera Today 2016, 22. 8. Dostupné online
28. Beauty, pain and reflection: Jenůfa at San Francisco Opera. Operatraveller.com 2016, 16. 6. Dostupné online
29.KOSMAN, Joshua: ‘Jenufa’ is a triumph for Mattila, SF Opera. San Francisco Gate 2016, 15. 6. Dostupné online
30.ROWE, Georgia: Review: ‘Jenufa’ a triumph for S.F. Opera. Mercury News 2016, 15. 6. Dostupné online
31.McDONNEL, Keith: Prom 45: BBC SO / Bělohlávek @ Royal Albert Hall, London. Music OMH 2016, 24. 8. Dostupné online
32.Hry o Marii. Harmonie 2009. Dostupné online
33.HERMANNOVÁ, Eva: Staronové pašije ve Smetanově divadle. Tvorba 1984, č. 10 (7. 3.), s. 10.
34.MANNONI, Gérard: Une Juliette de rêve. Altamusica.com 2006, 10. 2. Dostupné online
35.VÍTOVÁ, Eva: Řecké pašije konečně v Národním. Harmonie 14, 2006, č. 6, s. 34
36.CLARKE, Colin: Martinů, Juliette. Music Web International 2009. Dostupné online
37.DVOŘÁK, Vít: Opulentní Hry o Marii. OPERA Plus 2009, 30. 10. Dostupné online
38.VEBER, Petr: Hry o Marii vynášejí soubor Národního divadla na operní nebe. Ihned 2009, 2. 11. Dostupné online
39.HRDINOVÁ, Radmila: Vášeň dřímající v puklinách šedých stěn. K Pountneyho režii Čertovy stěny. Svět a divadlo 13, 2002, č. 1, s. 62–67.
40.BRAUNOVÁ, Dana: Jiří Bělohlávek: Intenzívní a důsledná práce je jedinou cestou k úspěchu. Novinky.cz 2012, 19. 11. Dostupné online
41.LESUEUR, François: La fiancée vendue – Paris (Garnier). Forumopera.com 2008, 22. 10. Dostupné online
42.PÉNAVAYRE, Robert: La petite Fiancée du peuple tchèque. Classic Toulouse 2008, 14. 10. Dostupné online
43.HAVLÍKOVÁ, Helena: Paříž a Smetana s Janáčkem. Hudební rozhledy2009, č. 1, s. 36–37.
44. FINCH, Hilary: The Bartered Bride at the Barbican, London EC2. The Times 2011, 28. 5. Dostupné online
45. DIXON, Gavin: Smetana: The Bartered Bride, Belohlávek, BBC SO. Classical-cd-reviews.com 2012, 27. 9. Dostupné online
46.WRIGHT, Leslie: Bedřich Smetana: The Bartered Bride. MusicWeb 2013, 13. 1. Dostupné online
47.VEBER, Petr: Dirigent Jiří Bělohlávek hovoří o Smetanově opeře Dalibor. Český rozhlas D-dur 2015, 25. 9. Dostupné online
48.ROUČEK, Rudolf: Triumf Smetanova Dalibora v Londýně. Harmonie 2015. Dostupné online
49.MOFFATT, Steve: Smetana: Dalibor (BBC Symphony Orchestra/Jiri Belohlavek). LimeLight 2016, 19. 8. Dostupné online
50.ŠUPKA, Ondřej: Reflexe Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky. Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno, 2011, s. 40. Dostupné online
51.SOMEŠ, Jaroslav: Dočkali jsme se Rusalky. Hudební rozhledy 1998, č. 11, s. 32–33.
52.MANNONI, Gérard: Le feu sous la glace. Altamusica.com 2005, 14. 9. Dostupné online
53.WOODS, John: Dvořák: Rusalka. MusicalCriticism.com 2009, 17. 3. Dostupné online
54.SMITH, Steve: A Fetching Water Nymph Pursuing Love in a Fairy Tale From Dvorak. The New York Times 2010, sekce C7. Dostupné online
55.SECKERSON, Edward: Dvorak Rusalka, Glyndebourne Festival Opera, East Sussex. Independent 2009, 6. 7. Dostupné online
56.JEAL, Erica: Rusalka. The Guardian 2009, 6. 7. Dostupné online
57.VÍTOVÁ, Eva: Glyndebourne – Rusalka. Harmonie 2009, č. 11, s. 37–38. Dostupné online
58.CHRISTIANSEN, Rupert: Dvořák: Rusalka, CD review. The Telegraph 2010, 1. 6. Dostupné online
59.CANNING, Hugh: Dvorak – Rusalka. The Times 2010, 6. 6. Dostupné online
60.CAMPBELL, Alexander: Glyndebourne 2009 – Rusalka. Classical Source 2010, Dostupné online
61.ASHLEY, Tim: The Jacobin – review. The Guardian 2012, 5. 2. Dostupné online
62.DRÉPELOVÁ, Věra: Bělohlávek jde s Rusalkou ve stopách legendárního dirigenta Neumanna. iDNES 2014, 25. 1. Dostupné online
63.VANDERHART, Chanda: Stoyanova shines in Bechtolf's dark, fantastical Rusalka at the Vienna Staatsoper. Bachtrack 2014, 31. 1. Dostupné online
64.SINKOVICZ, Wilhelm: Staatsoper: „Rusalka“, eine akustische Sternstunde. Die Presse 2014, 28. 1. Dostupné online
65.BÁLEK, Jindřich: Jiří Bělohlávek – ohlédnutí za zájezdem České filharmonie do Anglie. Český rozhlas Vltava 2006, 28. 11. Dostupné online
66.PLAVCOVÁ, Alena: Jiří Bělohlávek: Maestro. Pátek. Magazín Lidových novin 2005, č. 16, s. 4–10. Dostupné také online
67.ŽÁČEK, Ivan: Svižné Così fan tutte ve Stavovském. Svět a divadlo 1998, č. 5, s. 82–85.
68.VÍTOVÁ, Eva: Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka. Harmonie 2003, 18. 9. Dostupné online
69.HOELTERHOFF, Manuela: Love and Death. The Wall Street Journal 2003, 22. 5. Dostupné online
70.RICE, David M.: The Metropolitan Opera – Eugene Onegin [Mattila & Hampson]. Classical Source 2009. Dostupné online
71.LAPHAY, Pierre-Emmanuel: La Dame de Pique – Zurich. Forumopera.com 2014, 11. 4., Dostupné online
72.SANNEMANN, Kaspar: Zürich: Pique Dame, 06.04. & 16.4.2014. Oper-aktuell 2014, 16. 4. Dostupné online

Opera

Opery Leoše Janáčka

Jenůfa / San Francisco

Věc Makropulos / BBC Proms

Opery Bohuslava Martinů

Řecké pašije 1984, Jindřich Jindrák (Kněz Fotis), Zdeněk Jankovský (Janakos) / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Řecké pašije 1984, hromadná scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Řecké pašije 1984, scéna / Foto: Jaromír Svoboda, © Národní divadlo

Opery Bedřicha Smetany

Opery Antonína Dvořáka

MET

Glyndebourne

CD

Opery zahraničních skladatelů

4

Hlavní zdroje a prameny

Vlastní nastavení cookies

Chaoyang, China