(Šéf)Dirigentem

Typus dirigenta

Při sledování dirigentské dráhy Jiřího Bělohlávka nás upoutá stálost jeho základní metody. Svůj přístup k profesi od mládí nemění, jen ho neustále prohlubuje, propracovává a společně s orchestry se dobírá vyšší a vyšší úrovně interpretace.

Už když v roce 1969 odpovídal v rozhovoru na otázku redaktora, v čem spatřuje základ své vlastní cesty, jmenuje tři základní principy: důkladné studium skladby, věrnost notovému zápisu a skutečně intenzivní, a nejlépe dlouhodobá práce s orchestrem.

Důraz na dokonalou přípravu ale neznamenal nějaké rigidní ustrnutí v naučených schématech a v jednou pro vždy vypilovaných řešeních. Naopak. Poctivý přístup ke všemu, co dělal, byl pro něj spolu s mnohovrstevnatostí hudební matérie zdrojem neustále nového pohledu na věc. A tak i u skladeb, jejichž provedení mohl počítat na desítky a stovky, nacházel nové podněty, neustále nové možnosti uchopení.

Jiří Bělohlávek byl dirigent náročný, vyžadující pečlivou přípravu. Dirigent dbající na sebemenší detail. Zároveň byl však schopný tyto jednotliviny integrovat v komplex skladby a vytvořit z nich kompaktní a strhující celek. Jeho přesvědčivost plynula jak z dokonalé znalosti řemesla a naprosté profesionality, tak z pravdivosti a intenzity jeho osobního zaujetí pro hudbu. Náročnost se léty neměnila, ale s růstem zkušeností dosáhl Jiří Bělohlávek mistrovství také v tom, jak co nejlépe a nejvhodněji své nároky komunikovat, jak orchestr přesvědčit a strhnout pro své pojetí, jak hudebníkům slovně i gesticky přiblížit požadovanou kvalitu tónu, rytmu, hry... Zajímavým způsobem se to projevovalo v jazykové rovině, kdy při zkouškách – ve snaze smyslově přiblížit svůj požadavek – používal řadu originálních metafor a přirovnání. Hráči tak mohli od pana dirigenta slýchat, aby hráli „modře“ nebo „jako když zurčí lesní potůček“, aby „měli pocit horké vany“ a podobně.

V oblasti techniky byl Jiří Bělohlávek dirigentem, jehož fyzický projev nestavěl na bombastické výrazové exklamaci, ale sloužil hudbě a byl veden potřebou čitelnosti a předvídatelnosti.

Pozorný spolupracovník

Jiří Bělohlávek se během své kariéry setkal s mnoha světovými instrumentálními i vokálními sólisty. Jejich ohlasy nás vedle jiného upozorňují na dirigentovu výjimečnou schopnost tvůrčí spolupráce i na jeho ohleduplnost vůči svým uměleckým partnerům.

Přestože dbal na každý detail, v otázce koncepce skladby se přizpůsoboval sólistovu pojetí. Ve sporných místech hledal vždy nějaký prvek, směr, provedení, na kterém by se se sólistou shodl. A v ojedinělých případech, když to nebylo možné a neporozuměli si, potlačil svůj názor a stal se služebníkem sólistovy verze.

Uměleckou náročnost snoubil s velkou mírou podpory. Zejména pro zpěváky představoval žádaný typ dirigenta, který zná dokonale všechny party a maximálně si uvědomuje postavení i potřeby hlasů v celé skladbě. I díky své pěvecké průpravě v Kühnově dětském sboru přesně věděl, kdy se zpěváci nadechnou nebo jak podrží frázi. Vokalisty vedl a citlivě s orchestrem doprovázel tak, aby pěvecká čísla vynikla a „neutápěla se“ v hudbě linoucí se z orchestřiště.

Starostlivý šéf a jeho tým

Jiří Bělohlávek byl umělcem, který věřil, že nejvyšších interpretačních met lze dosáhnout jen dlouhodobou prací s orchestrem. S týmem, jehož každý člen bude usilovně pracovat pro společný výsledek. S tělesem, v němž bude každý znát své místo v celku a jednotliví hudebníci se budou navzájem velmi dobře vnímat. Pak může na zkouškách i na koncertech vznikat tvořivá atmosféra, která umožňuje jít za hranice naučeného, otevírá dveře improvizaci a hudebnímu „zázraku“. Sám se opakovaně vyznal, že jeho ideálem je taková hra symfonického orchestru, jako by se jednalo o komorní těleso ve velkém obsazení.

O každý orchestr, u kterého byl v pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele, se staral s nebývalou intenzitou i extenzitou. Jeho péče se rozbíhala do všech oblastí života tělesa. Vlastní interpretační, zkoušková a koncertní činnost. Hudební technikálie, jako je péče o intonaci, vnitřní souhru, kvalitu tónu nebo o bohatství výrazové palety orchestru. Dramaturgické otázky a stylová orientace tělesa. Propagace orchestru a jeho prezentace na nahrávkách. Budování vztahu se sólisty a dalšími dirigenty, personální záležitosti spojené s plynulou generační obměnou tělesa. Dobré zázemí a podmínky pro soustředěnou práci. Vybírání hudebních nástrojů a dalšího vybavení ovlivňující kvalitu hry atd., atd. Ne náhodou David Mareček, ředitel České filharmonie, v rozhovorech opakovaně zmiňoval, že Jiří Bělohlávek všem v Rudolfinum ukázal, co to skutečně znamená budování orchestru.

Hledání tvaru: síla posvěcené interpretace

Veškeré úsilí rozprostřené do mnoha oblastí života orchestru se slévá a koncentruje ve vlastní umělecké práci. Jejím vrcholem je živé provedení skladby před diváky.

Koncertu ovšem předchází celkem dlouhý proces. Interpretační přístup se nejprve formuje v týdnech i měsících samostatného studia skladby.

Jiří Bělohlávek postavil do středu svého úsilí partituru, ale také se hluboce zajímal o biografické, společenské a kulturní kontexty vzniku skladby, o její interpretační tradici, zkrátka o vše, co mu mohlo pomoci proniknout k její podstatě. Maximální pozornost k notovému zápisu mu umožňovala být práv autorovi a zároveň přicházet s životnou i živoucí hudbou, která odráží současné interpretační možnosti (obsazení orchestru, moderní nástroje, akustika sálů) a respektuje současné publikum.

Po fázi individuálního studia zpravidla následovalo několik zkoušek s orchestrem, při nichž se snažil hudebníky získat pro své pojetí a spolu s nimi je realizovat.

Vlastní koncert pokládal Jiří Bělohlávek za metu dirigentovy práce. Nahrávky vnímal jako skvělý prostředek, který fixuje dosaženou úroveň intepretace a zpřístupňuje dílo velkému počtu zájemců, jako výbornou studijní pomůcku a důležitý propagační nástroj orchestru i skladatele. Podstatu hudby ale spatřoval v její živé realizaci. 

Aktuální kombinace a interakce zvukových kvalit určitého prostoru, hry orchestru a nálady publika vytváří totiž jedinečnou atmosféru, kterou nelze zachytit na žádném médiu. Jen tady a teď mohou být přítomní lidé svědky neopakovatelného uměleckého činu. 

Předpokladem takovéto chvíle je předchozí usilovná práce a „zažití skladby“ v takové míře, že k záměrnému, rozumem vedenému úsilí a technickému umu přistoupí ještě další, těžko popsatelná kvalita.