Učitelem

Pedagogický rozměr Bělohlávkovy profesní dráhy nabývá důležitosti od konce osmdesátých let. Práci s mladými hudebníky si ve větším rozsahu vyzkoušel už v roce 1987 v rámci projektu Mezinárodní filharmonie mládeže, v němž připravoval a na koncertním turné řídil stodvacetičlenný orchestr složený ze studentů konzervatoří a vysokých hudebních škol šesti socialistických států. Ještě výrazněji byl pak profesně výchovný aspekt dirigentovy činnosti přítomen při vzniku a vedení Pražské komorní filharmonie, která byla ve svých počátcích složená z instrumentalistů ve věku kolem dvaceti let.

Vysokoškolský pedagog

Institucionálně ukotvenou pedagogickou činností bylo ale až vedení Tomáše Hanuse na brněnské JAMU v letech 1990–1995. Jiří Bělohlávek se stal na žádost školy, iniciovanou právě Tomášem Hanusem, na pět let jejím externím učitelem. Díky minimálnímu počtu žáků – jeden, probíhala výuka především u klavíru v rovině neformálních dialogů nad partiturou. „Cítil jsem, že mě neformuje k obrazu svému, že mně nevnucuje své gesto. Snažil se předat mi základy techniky, ale činil tak formou, která vyjadřovala velký respekt k osobnosti studenta. Snažil se spíš odkrýt, jak bych měl já sám nejlépe fungovat, než aby mně něco nutil. Takový respekt jako od něj jsem nezažil.“ [ 3 ]

Mnohem větší počet žáků pak přineslo působení na Akademii múzických umění v Praze. Své učitelské angažmá zde Jiří Bělohlávek zahájil v roce 1995 a dva roky na to byl Václavem Havlem jmenován profesorem (1997). Společně se svými kolegy, dirigenty Františkem Vajnarem, Josefem Kuchinkou, Radomilem Eliškou, Jiřím Chválou a Tomášem Koutníkem budoval katedru dirigování. Za jeho éry měli studenti možnost v každém ročníku pravidelně řídit orchestr v řádném koncertu s celovečerním programem, což jim umožňovalo prakticky se seznamovat s nároky a záludnostmi profese. Právě možnost této reálné dirigentské praxe představovala pro Bělohlávka jeden z hlavních bodů celé studentovy přípravy. Vždycky totiž zdůrazňoval, jak je nutné, aby měl umělec v každé fázi svého vývoje možnost – a ve studentských a čerstvě absolventských letech to platí o to více – uplatnit nabyté dovednosti při řešení a zmáhání odpovídajících úkolů. Je pak tedy pochopitelné, že když o tuto pro rozvoj hudebníku nepostradatelnou, ale finančně nákladnou výsadu katedra přišla a Jiřímu Bělohlávkovi se nedařilo prosadit její obnovení, své účinkování na AMU omezil a v roce 2009 ukončil.

Jako učitel vyznával otevřený vztah mezi pedagogem a žákem. Byl si vědom toho, že je to vztah vzájemného ovlivňování, v němž obě strany dávají a také obě strany dostávají. Vedle učení a předávání řemeslných dovedností zval žáky na své zkoušky s pražskými orchestry, debatoval s nimi o technických i lidských problémech profese, sdílel s nimi své dirigentské prožitky a zkušenosti. A také je svou osobností a uměleckou prací inspiroval.

O úspěšnosti Bělohlávkových pedagogických aktivit svědčí plejáda jeho žáků-dirigentů, kteří dnes působí u českých i zahraničních těles. Zatím nejvýrazněji se prosadila tato šestice. Je to šéf Bamberských symfoniků a hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša, s nímž měl Jiří Bělohlávek opravdu důvěrný přátelský vztah. Bělohlávkovým prvním žákem a přítelem byl také Tomáš Hanus, šéfdirigent Velšské národní opery v Cardiffu. Dále je tu Tomáš Netopil, šéfdirigent operního orchestru Aalto-Theater v Essenu a hlavní hostující dirigent České filharmonie; Zbyněk Müller, donedávna šéfdirigent Státní filharmonie v Košicích a dirigent orchestru Národního divadla v Praze; Marko Ivanović, úřadující hudební ředitel Opery Národního divadla Brno a Ondřej Vrabec, jenž byl vedle své pozice sólohornisty České filharmonie také Bělohlávkovým asistentem-dirigentem. Tito umělci představují pro přítomnost a budoucnost české hudby doma i v zahraničí velký přínos.

Rádce i mentor. Inspirátor a iniciátor

Pedagogické působení Bělohlávkovy osobnosti se neomezuje jen na výuku dirigování. Všichni, kdo měli příležitost s ním spolupracovat v časech svých „učednických“ let, potvrzují skutečnost, že pokud u talentovaného adepta múzy cítil zaujetí pro kumšt, neváhal mu pomoci v růstu – příležitostí, doporučením, radou i dlouhodobějším vedením, nasměrováním k tomu či onomu učiteli, souboru. Hovořit by o tom mohla řada sólistů, první členové Pražské komorní filharmonie, stejně jako hudebníci účastnící se různých studentských projektů.

Jiří Bělohlávek byl totiž iniciátorem, spoluiniciátorem a nadšeným účastníkem mnoha projektů, které naplňovaly jeho ideu vytvářet pro hudebníky příležitosti k růstu. Studentské orchestry a různé instrumentální i pěvecké soutěže typu Zahraj si s Českou filharmonií představovaly vhodnou formu, jak tuto ideu aplikovat na velké množství mladých umělců.

Intenzita péče o jednoho každého studenta tu sice logicky ustupovala do pozadí, ale o to více tyto aktivity působily na účastníky svým rozměrem volním – jako zdroj velké motivace vydat ze sebe to nejlepší, jako zdroj podnětů a inspirace pro jejich další práci. Mezi tyto projekty patřil třeba orchestr pražských konzervatoristů, se kterým Jiří Bělohlávek a jeho spolupracovníci nastudovali při příležitosti dvoustého výročí Pražské konzervatoře kompletně Mou vlast a v roce 2011 s ní zahájili Pražské jaro, nebo žáci základních uměleckých škol ve společném projektu České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol. Od sezony 2013/2014 vytvářejí každoročně vybraní žáci ZUŠ a několik členů České filharmonie smíšený orchestr a společně studují program pro veřejné vystoupení. V prvních třech ročnících se projektu Jiří Bělohlávek také účastnil a ve spolupráci s Ladislavem Ciglerem nastudovali například Šárku Bedřicha Smetany, Symfonii č. 8 Antonína Dvořáka nebo Glinkovu předehru k opeře Ruslan a Ludmila.

Život dirigenta Jiřího Bělohlávka pohledem Jana Špáty

Dokumentární film z cyklu Genus
Rok výroby 1996
Scénář, režie a kamera: Jan Špáta