Vyslanec české hudby

Vyslanec české hudby v Anglii a ve světě

Přestože devadesátá léta a prvních pět let nového tisíciletí patřili šéfovské funkci v PKF, byla to také doba, v níž Jiří Bělohlávek intenzivně navazuje a rozvíjí různé zahraniční spolupráce. Jednou z nejdůležitějších se stává jeho působení ve Velké Británii.

Anglické publikum se s Jiřím Bělohlávkem poprvé více seznámilo v polovině osmdesátých let, kdy v Londýně v rámci festivalu Celebration of Czech and Slovak Music řídil koncert České filharmonie (23. října 1985). Na programu byla Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60 a Památník Lidicím Bohuslava Martinů. [ 2 ] V roce 1988 pak hostoval ve Swansea u BBC Welsh Symphony Orchestra a v roce 1989 v Manchesteru u BBC Philharmonic. V září 1991 podnikl s Českou filharmonií velké turné po Anglii. Zájezd byl věnován Antonínu Dvořákovi, od jehož narození tehdy uplynulo sto padesát let. Vedle šéfdirigenta Bělohlávka se zájezdu účastnil jako druhý dirigent Libor Pešek. Devět koncertů se uskutečnilo v Glasgow, Nottinghamu, Cardiffu, Leedsu a Dublinu a tři vystoupení byla rezervovaná pro londýnskou Barbican Hall. Dva koncerty zde 24. a 25. září řídil právě Jiří Bělohlávek. Program těchto koncertů obsahoval Dvořákovu koncertantní ouverturu Othello, Violoncellový koncert h moll a Symfonii č. 6 D dur.

O dva roky později, dne 2. října 1993, se Jiří Bělohlávek ujal zahajovacího koncertu českého festivalu v Royal Festival Hall, na kterém Česká filharmonie zahrála cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. V rámci festivalu dirigoval ještě dva koncerty 19. a 26. října 1993.

Vysoká umělecká úroveň jeho vystoupení vedla k četným nabídkám hostování, a tak se Jiří Bělohlávek v následujících letech objevil u BBC Philharmonic, Londýnských filharmoniků a v lednu 1995 hned dvakrát u BBC Symphony Orchestra. Na prvním koncertu 28. ledna provedl s tělesem Mozartovu koncertantní symfonii a Martinů Epos o Gilgamešovi za účasti Evy Urbanové, Ľudovita Ludhy, Dalibora Tolaše, Petera Mikuláše, Jacka Shepherda a sboru BBC. Na koncertu 31. ledna pak zazněla Dvořákova Serenáda d-moll, op. 44, Mozartův Klavírní koncert č. 23 v podání Ivana Moravce a Sukova Serenáda Es dur, op. 6.

Míra vzájemného porozumění mezi dirigentem a tělesem byla už při těchto prvních setkáních neobyčejná: „Můj první kontakt s orchestrem najednou vytvořil už velmi úzkou pracovní symbiózu, která naznačila, že by se v těchto kontaktech mohlo pokračovat. A vedení orchestru se toho skutečně ihned chopilo a pozvali mě jako stálého hosta.“ [ 3 ]

Hned v září 1995 se Jiří Bělohlávek ujal role the Principal Guest Conductor, tedy hlavního hostujícího dirigenta BBC Symphony Orchestra se smlouvou na tři roky. Bělohlávkovo dirigentské hostování v Londýně znamenalo každou sezónu práci ve studiu, zájezdy, čtyři koncerty v Royal Festival Hall, později v Barbican Hall a dva koncerty při populárních letních Proms.

V první sezóně se Jiří Bělohlávek dramaturgicky zaměřil především na českou tvorbu. Anglickému publiku ale záměrně nepředkládal notoricky známý repertoár v podobě Novosvětské či Vltavy, ale prezentoval skladby, které se zde ještě nehrály, anebo se hrály před mnoha lety (Dvořákovy symfonické básně, Janáčkův Taras Bulba, skladby Bohuslava Martinů) a také skladby soudobých českých skladatelů, jako bylo Pražské nocturno Petra Ebena nebo skladby Luboše Fišera či Ivana Kurze. V dalších sezonách pak český repertoár (Fibich, Novák, Suk, Smetana) kombinoval se skladateli světovými (Šostakovič, Brahms, Schubert, Mahler, Mendelssohn-Bartholdy a další).

Jiří Bělohlávek měl výrazný vliv na prosazení díla Bohuslava Martinů do programu Londýnského festivalu hudby 20. století, který každý rok v lednu pořádá rozhlasová stanice BBC. V roce 1998 byl hlavním tématem právě tvůrčí odkaz Martinů a mimořádně bohatý program přinesl koncerty, přednášky, panelové diskuze, výstavy i mistrovské kurzy Ivana Štrause a Jiřího Bělohlávka. Vrcholem byly víkendové koncerty Symfonického orchestru BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Koncertně uvedli operu Řecké pašije.

K propagaci české hudby přispíval Jiří Bělohlávek nejen mistrovskými interpretacemi děl našich skladatelů, ale také tím, že si k jejich provozování zval do Londýna české a slovenské umělce. Například hned na prvním koncertu v nové funkci 1. února 1996 v Royal Festival Hall provedl s pianistou Igorem Ardaševem Martinů Čtvrtý klavírní koncert. S Ivanem Kusnjerem zase v srpnu téhož roku Dvořákovo Te Deum a Martinů Polní mši. V roce 1997 pak přizval ke spolupráci Jana Simona a 13. listopadu spolu zahráli Klavírní koncert č. 1 od pražského skladatele a pianisty Ervína Schulhoffa.

Český repertoár zněl i při Bělohlávkových mistrovských kurzech na letní hudební škole a festivalu v Dartingtonu. Celkem třikrát se Jiří Bělohlávek zúčastnil této renomované akce na jihozápadu Anglie, která je jedinečná propojením profesionálních hudebníků a nadšených amatérů. V roce 1999 zde dokonce proběhl Český týden s mistrovskými lekcemi členů Panochova kvarteta a závěrečným koncertem za řízení Jiřího Bělohlávka.

Díky oboustranné spokojenosti a harmonickým vztahům byl kontrakt mezi BBC SO a dirigentem prodloužen na další tři sezóny až do konce roku 2000. Jiří Bělohlávek si dobré vztahy opakovaně pochvaloval a v jednom z rozhovorů uvedl: „Ten orchestr má pověst tvrdošíjného, ne zcela poddajného tělesa s komplikovanými vztahy. Ale já to na vlastní kůži nikdy nepocítil, měli jsme od počátku velmi přátelský vztah. I přesto, že jsem nikdy neslevoval ze svých požadavků na kvalitu. A možná právě to ocenili.“ [ 4 ]

Ani po skončení funkčního období nebyl kontakt mezi dirigentem a tělesem přerušen a Jiří Bělohlávek u Symfonického orchestru BBC pravidelně jednou, dvakrát ročně hostoval. V květnu 2002 s ním vystoupil v Barbican Concert Hall. Na programu byl smyčcový sextet Zjasněná noc od Arnolda Schoenberga a Mahlerova Píseň o zemi s vokálními party v podání německé mezzosopranistky Petry Lang a novozélandského tenoristy Keitha Lewise. A v červenci téhož roku se společně představili na festivalu v Bad Kissingen, kde odehráli dva koncerty s díly Stravinského, Schumanna, Brahmse a Dvořáka. V srpnu 2004 se pak s orchestrem účastnil BBC Proms a společně uvedli Janáčkovu Sinfoniettu a Dvořákovy Svatební košile. Vokálních partů se zhostili Anda-Louise Bogza (soprán), Peter Straka (tenor), Ivan Kusnjer (basbaryton) a BBC Symphony Chorus.

V polovině roku 2004 přišla od vedení orchestru nabídka na post šéfdirigenta. Výběr kandidáta probíhal interně už rok a půl před tím, než byl Jiří Bělohlávek vůbec osloven, a řešila ho desetičlenná komise. Navíc byli k rozhodování přizváni i tři delegáti z řad hráčů. Všichni se nakonec v rámci nejužšího seznamu kandidátů vyslovili pro Jiřího Bělohlávka. Do puntíku splňoval všechny profesní podmínky – měl vynikající mezinárodní profil, ovládal široký repertoár včetně soudobé hudby, měl bohaté zkušenosti s dlouhodobou prací s jedním tělesem, netrpěl hvězdnými manýry a byl finančně dostupný. Důležitou roli sehrálo jistě i to, že byl mezi hráči i dalšími členy instituce mimořádně oblíbený. Všechny si v Londýně brzy získal svou skromností a lidským vystupováním.

Po půlročním vyjednávání, kdy si dirigent s vedením orchestru vyjasňoval svou roli a diskutovala se vzájemná očekávání, Jiří Bělohlávek nabídku s radostí přijal. V únoru 2005 se do tak světa rozletěla zpráva o novém budoucím šéfovi Symfonického orchestru BBC. Na Jiřího Bělohlávka čekal úkol, jehož přibližný rozsah charakterizoval v jednom z rozhovorů: “…six visits a year, with public concerts, studio sessions, tours and Proms. I think it's quite a strong load. It's not overwhelming to the extent that it would make impossible my involvement in opera and some guest conducting, but it is a fair chunk of the work that the orchestra does.” („…šest návštěv do roka, nahrávání ve studiu, turné a účast na Proms. To bych řekl, že už je pořádný kus práce. Nepohltí mne to do té míry, že bych se už vůbec nemohl věnovat opeře nebo dalšímu dirigentskému hostování, ale pokrývá to již významnou část aktivit orchestru.“) [ 6 ]

Rozhodování, zdali se funkce ujmout, Jiřímu Bělohlávkovi usnadnilo i to, že nebyl pro následující roky dlouhodobě vázán u jiného orchestru. Nabídka z BBC přišla totiž krátce po jeho rezignaci na post uměleckého ředitele Slovenské filharmonie, který zastával jako designovaný šéfdirigent v sezóně 2003/2004. Funkci opustil pro neshody s tehdejším Ministerstvem kultury Slovenské republiky, které nesplnilo slíbenou finanční podporu pro plánovanou reformu tělesa.

Jiří Bělohlávek se stal dvanáctým šéfdirigentem v historii BBC SO. Jmenován byl na tři roky. Jako šéfdirigent měl na starosti všechny otázky týkající se umělecké stránky, ať už to byl repertoár, plánování zájezdových aktivit, personální stav tělesa a samozřejmě také rozvoj zvukových kvalit orchestru.

Orchestr BBC byl od svého vzniku koncipován jako těleso zaměřující se na soudobou hudbu a její propagaci. Existence tělesa má podporovat skladatelskou činnost současných (nejen) britských autorů a být jakýmsi průsečíkem všech moderních skladatelských směrů. Na druhé straně má také pěstovat interpretační kulturu v rámci tradičního repertoáru. A právě to byl hlavní úkol Jiřího Bělohlávka – pečovat a rozvíjet hudební odkaz klasicismu, romantismu a syntetických směrů první poloviny dvacátého století se zvláštním akcentem na českou hudbu. A také prostřednictvím tohoto repertoáru tříbit zvukový projev tělesa: “We will be trying to raise the standards of playing even higher.” [ 7 ]

Jak sám Jiří Bělohlávek nejen v souvislosti s BBC uváděl, souhra, práce sekcí, frázování, vedení melodické linky, barvy a kontrasty se nejlépe cvičí právě na Brahmsovi, Brucknerovi, Mahlerovi nebo Straussovi.

V rámci české hudby se Jiří Bělohlávek mohl zaměřit na ještě rozsáhlejší představení českých skladatelů, než tomu bylo při jeho předchozím působením u BBC, kde už z povahy funkce hostujícího dirigenta nebylo tolik koncertního prostoru. Své místo tak v programech následujících sezón dostaly všechny symfonie i další skladby Bohuslava Martinů, stěžejní díla Josefa Suka a samozřejmě symfonická, komornější i operní díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany.

Důraz na českou „klasiku“ ovšem neznamenal, že by se Jiří Bělohlávek s BBC SO nevěnoval i dalším autorům. V jeho koncertech často figurovala hudba Beethovena, Mahlera, Haydna, ruských romantických skladatelů a samozřejmě také anglická hudba. Z ní si velmi oblíbil Elgarův Violoncellový koncert a jeho symfonickou předehru In the South. Uvedl a také premiéroval řadu děl soudobé hudby. Jako na nejzajímavější vzpomínal na kompozici pro smyčce Fantasie Concertante na téma Corelliho od Michaela Tippetta, kterou dokonce prováděl s orchestrem na zájezdu v Číně. Z dalších to byla například premiéra díla Hojoki od Jonathana Dovea pracující s dochovanými meditacemi japonského středověkého mnicha nebo skladba britského skladatele Johna Tavenera The Beautiful Names, kterou autor zkomponoval na devadesát devět jmen božích v Koránu.

Od sezóny 2005/2006 měl Jiří Bělohlávek titul designovaný či nastávající šéfdirigent (Principal Conductor Designate). Už v této sezóně s orchestrem často vystupoval a z pohledu koncertního vytížení se toto období příliš nelišilo od klasické „šéfovské“ sezóny. První koncert 22. října 2005 v Barbican Centre byl považován za inaugurační a anglická média mu věnovala nebývalou pozornost. Jiří Bělohlávek představil dramaturgicky odvážný program – první skladbou byla britská premiéra díla Reflexion od Elliota Cartera, následoval Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur v podání Emanuela Axe, Straussova symfonická báseň Smrt a vykoupení a Stravinského Žalmová symfonie. Vystoupení bylo přijato kladně a dle mnohých recenzentů představovalo velký příslib do budoucna.

Oficiálně se role šéfdirigenta Jiří Bělohlávek ujal zahajovacím koncertem na BBC Proms 14. července 2006. Na programu byla předehra a árie z Mozartových oper Figarova svatba a Don Giovanni, Smetanova Vltava, Dvořákovo Te Deum a Symfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče. Na Proms tento rok čekaly Jiřího Bělohlávka ještě další tři koncerty, z nichž hned ten druhý byl opravdu speciální. Byl věnován oslavě osmdesátých narozenin královny Alžbety II. Královna se koncertu společně se svým manželem princem Filipem zúčastnila a vyslechla si světovou premiéru skladby A Little Birthday Music od Petera Maxwella Daviese, Mozartův Koncert A dur pro klarinet a orchestr a Symfonie č. 9 Antonína Dvořáka.

Vedle několika dalších koncertů čekalo Jiřího Bělohlávka hned na podzim turné s BBC SO po Asii. Navštívili Jižní Koreu, Čínu, Singapur a Malajsii. Na deseti koncertech zazněl různorodý program obsahující skladby Antonína Dvořáka, Edwarda Elgara, Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Dmitrije Šostakoviče, W. A. Mozarta a Richarda Strausse.

První společné vystoupení šéfdirigenta a orchestru v roce 2007 přineslo koncertní provedení opery Leoše Janáčka Výlety pana Broučka. Sólových partů se ujali čeští a slovenští zpěváci. V roli Matěje Broučka se představil Jiří Vacík a ostatní role zpívali Peter Straka, Maria Kobielska (Haan), Lenka Šmídová, Roman Janál a Aleš Briscein. Nahrávka z tohoto koncertu vyšla v lednu 2008 pod labelem Deutsche Grammophon a vzbudila stejně jako samotný koncert velmi pozitivní ohlasy – dokonce získala cenu hudebního časopisu Gramophone a ve své kategorii ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes.

Hned následující koncert se Symfonickým orchestrem BBC byl také operní. 17. března 2007 rozezněly Barbican Concert Hall předehry a árie z Mozartových oper a také oper Rossiniho, Wagnera, Čajkovského, Berlioze a Glinky. Vokální obsazení bylo mezinárodní, na pódiu se sešli i střídali kytarista Richard Simpson, velšský basbarytonista Bryn Terfel, anglická mezzosopranistka Sarah Connolly a klarinetista Richard Hosford.

I v létě 2007 měl Jiří Bělohlávek v programu koncerty na BBC Proms. Vedle zahájení 13. července a dvou srpnových koncertů, z nichž ten první 26. srpna měl několikerou českou účast – zazněl Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů v podání Ivo Kahánka – Jiří Bělohlávek poprvé řídil také závěrečný koncert Proms 8. září 2007. Ve stojedenáctileté historii promenádních koncertů byl Bělohlávek prvním dirigentem, jehož rodným jazykem nebyla angličtina, kterému bylo vedení Last Night of the Proms svěřeno. Součástí koncertu je i krátký projev dirigenta a Jiří Bělohlávek do toho svého zahrnul i česky proslovenou zdravici: „Speciální pozdrav posílám všem mým drahým v Čechách, na Moravě a na Slovensku.“ Různorodý program složený z instrumentálních skladeb a operních árií ovládla především Anna Netrebko. Její podání písně Meine Lippen sie küssen so heiss (Mé rty líbají tak horce) z poslední operety Franze Lehára Giuditta bylo doslova strhující a Netrebko při něm vedle svých fenomenálních pěveckých schopností také ukázala svůj výrazný herecký talent.

Ještě před finálním koncertem Proms, oznámil Paul Hughes, generální manažer BBC Symphony Orchestra prodloužení smlouvy s Jiřím Bělohlávkem až do roku 2012. Bylo to jednoznačné ocenění Bělohlávkovy práce i vyjádření toho, jak dobré vztahy mezi dirigentem a hráči panují.

Na prosincových koncertech představil dirigent se svým orchestrem a sólistou Ivanem Ženatým dalšího českého skladatele. Na programu byly dva houslové koncerty Josefa Bohuslava Foerstra. Koncert pro housle a orchestr d moll op. 104 zazněl na koncertě 4. prosince a o čtyři dny později uvedli Houslový koncert č. 1 c moll op. 88.

Jak je u BBC SO zvykem, vše bylo nahráno. A díky spolupráci BBC Radio 3 a našeho Supraphonu i vydáno na CD v roce 2008.

Na jaře 2008 vyvezl Jiří Bělohlávek svůj orchestr do pevninské Evropy a podnikl s ním turné po Německu se zastávkami v Mannheimu, Hannoveru, Hamburku, Düsseldorfu a Kolíně nad Rýnem. Součástí této evropské pouti byly také dva koncerty na Pražském jaru. První koncert se odehrál poslední květnový den a zazněla na něm Symfonie č. 7 od Miloslava Kabeláče, Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 v podání Elisabeth Leonské a Symfonie č. 6 Dmitrije Šostakoviče. V přídavcích zazněla Bouře, jedna ze čtyř meziher z opery Peter Grimes Benjamina Brittena a Dvořákův Slovanský tanec As dur. Následující den, 1. června 2008, byly pak na programu Sinfonia da requiem, op. 20 od Benjamina Brittena a Asrael Josefa Suka, jehož zařazení bylo pro Bělohlávka jednoznačnou volbou – je to jedna z největších symfonických skladeb české hudby, je to mimořádné krásná hudba a zároveň je to dílo, na kterém může orchestr ukázat všechny své kvality. V přídavcích se pak objevila Skočná z Prodané nevěsty, Dvořákův Slovanský tanec a Pochod č. 1 Edwarda Elgara.

Oba koncerty i jejich protagonisté se těšili velké publicitě a mezi odbornou i laickou hudební veřejností panovala velká očekávání. A ty orchestr a Jiří Bělohlávek beze zbytku naplnili, ba předčili.

Britští hudebníci ale neměli v Praze na programu jen hudbu. V neděli dopoledne se výběr Symfonického orchestru BBC střetl ve fotbalovém utkání se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Týmy sestávající na každé straně z pěti hráčů a brankáře bojovaly na umělém trávníku hřiště TJ Hanspaulka. Český orchestr zvítězil nakonec 5:1. Tento fotbalový zápas hudebníků je v dějinách Pražského jara ojedinělou událostí.

Letní měsíce patřily opět BBC Proms, kde Jiří Bělohlávek řídil celkem čtyři koncerty. Na zahajovacím koncertě 18. července uvedl skladby Richarda Strausse, W. A. Mozarta, O. Messiaena, L. van Beethovena, Elliotta Cartera a A. N. Skrjabina. 23. července zazněly skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Johannesa Brahmse. V srpnu byla na programu první řada Slovanských tanců Antonína Dvořáka a ve druhé části koncertu provedení Janáčkovy opery Osud se Štefanem Margitou v roli skladatele Živného. A 31. srpna se v Royal Albert Hall rozeznělo Verdiho Requiem.

V roce 2009 se mezi nezapomenutelné události zařadil například lednový koncert, na kterém Jiří Bělohlávek s BBC SO a Ivanem Ženatým provedli Sukovu Fantazii pro housle a orchestr, dále zazněly Mahlerovy Písně v podání Dagmar Peckové a po přestávce byla na programu Dvořákova Devátá symfonie.

Březen 2009 přinesl koncertní provedení opery Jullieta Bohuslava Martinů. Koncert v Barbican Hall byl nahráván BBC Radiem 3 a vysílán 31. března 2009. 6. dubna 2009 se pak nahrávka objevila na i na vlnách Českého rozhlasu Vltava. Juliettu zpívala Magdalena Kožená a Michela tenor Milliam Burden. Představení bylo velmi kladně přijato a recenzenti nešetřili slovy chvály zejména na adresu Jiřího Bělohlávka a Magdaleny Kožené. O mimořádném dojmu, který koncert vyvolal, svědčí i to, že za nastudování opery obdržel orchestr BBC v roce 2010 cenu britské Královské filharmonické společnosti (Royal Philharmonic Society music award) v kategorii opera a hudební divadlo. Stal se tak vůbec prvním orchestrem, který byl v této kategorii oceněn.

Sezóna 2009/2010 byla významná také z pohledu propagace díla Bohuslava Martinů. Jiří Bělohlávek v ní s BBC SO v provedl všech šest Martinů symfonií. Jednalo se vůbec o první kompletní provedení těchto děl před britským publikem. Řadu zahájila 3. října 2009 Symfonie č. 1 a završení pak přišlo na řadu o sedm měsíců později, 8. května 2010, kdy Jiří Bělohlávek v Barbican Centre provedl se Symfonickým orchestrem BBC Martinů symfonii č. 6. Všechny koncerty vyvolaly mimořádné ohlasy a patřily mezi vrcholy Bělohlávkovy propagace české hudby v Anglii.

Živé nahrávky z jednotlivých koncertů byly následně využity pro přípravu CD kompletu tří disků, který v září 2011 vydala společnost Onyx. Mimořádnou kvalitu kompletu Martinů The 6 Symphonies potvrdily mnohé nominace a ocenění. V únoru 2012 se nahrávka objevila v užší nominaci na cenu Grammy a v září téhož roku získala Gramophone Award v kategorii nejlepší orchestrální nahrávka.

Proms v letních měsících 2009 přinesly Jiřímu Bělohlávkovi kromě dirigování čtyř koncertů také novou zkušenost. Na Last Night of the Proms 12. září se sám ocitl mezi hráči. Jeho nástrojem ale nebylo violoncello, jak by se dalo předpokládat díky jeho studiím na Pražské konzervatoři, ale vysavač. Druhou polovinu večera totiž otevřela A Grand, Grand Overture pro tři vysavače, leštičku podlahy a čtyři brokovnice od Malcolma Arnolda, v níž autor předepisuje party domácím spotřebičům. Jiří Bělohlávek se tak společně s houslistkou Jennifer Pike a klavíristou Stephenem Houghem ujali „vysavačských“ partů, na leštičku hrál Sir David Attenborough. Sólisty i orchestr BBC řídil dirigent David Robertson.

Důležitým hudebním počinem roku 2009 a 2010 byly nahrávky všech pěti klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena s Paulem Lewisem a BBC Symphony Orchestra pro vydavatelství Harmonia Mundi. Koncerty se natáčely v červenci a listopadu 2009 a v březnu 2010 v BBC Maida Vale Studios a v Air Studios v Londýně. Komplet tří CD byl vydán v červenci 2010. Spolu s orchestrem se zde sešli dva protagonisté, pro něž je intepretace službou skladateli a hudbě samotné, nikoli primárně efektní manifestací vlastních hudebních schopností.

V květnu 2010 podnikl Jiří Bělohlávek s BBC SO druhé asijské turné se zastávkami v Japonsku, Jižní Koreji, Číně a na Tchaj-wanu. Na programu byl Tippett, Sibelius, Brahms, Mozart, Prokofjev a Debussy. Z českých skladatelů se hrály skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Julia Fučíka.

Léto patřilo už tradičním povinnostem na BBC Proms. Na zahajovacím koncertě festivalu řídil Jiří Bělohlávek monumentální Symfonii tisíců Gustava Mahlera. Na koncertě 21. července představili s Paulem Lewisem část ze své několikaměsíční práce, když zazněl Beethovenův Klavírní koncert č. 4. Dne 8. srpna byla na programu mimo jiné Brucknerova Symfonie č. 7 a na Last Night of The Proms 11. září pak Jiří Bělohlávek společně s orchestrem, sbory a sólisty, sopranistkou Renée Fleming a houslistou Maximem Rysanovem, převedl publiku celou řadu skladeb a árií včetně árie Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy Rusalky.

V květnu 2011 představil Jiří Bělohlávek anglickému publiku další českou operu. Na scéně londýnského Barbicanu zazněla Smetanova Prodaná nevěsta. Z koncertu byla pořízena nahrávka, kterou v roce 2012 vydala Harmonie Mundi.

Na zahajovacím koncertě sto sedmnáctého ročníku BBC Proms 15. července 2011 uvedl Jiří Bělohlávek vedle jiných skladeb Janáčkovu Glagolskou mši. Sólových pěveckých partů se zhostili sopranistka Hibla Gerzmava, mezzosopranistka Dagmar Pecková, tenorista Stefan Vinke a basbarytonista Jan Martiník. Na varhany hrál David Goode.

V tomto ročníku Proms se s BBC SO společně představili ještě 20. července, kdy byl na programu Dvořákův Violoncellový koncert v podání Jeana‐Guihena Queyrase a kompletní provedení Mé vlasti Bedřicha Smetany. Ta byla na Proms v tento den poprvé odehrána jako jeden celek bez přestávky.

V říjnu se dirigent a jeho orchestr vydávají na turné po Španělsku se zastávkami v San Sebastianu, Pamploně, Zaragoze, Madridu, Valladolidu a Bilbau. V listopadu pak následuje turné po Německu. Zde hrají v Dortmundu, Hamburku, Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem.

Únor roku 2012 patří dalšímu koncertnímu provedení opery, tentokrát je to Jakobín Antonína Dvořáka. Pěvecké obsazení bylo až na výjimky česko-slovenské. Julii zpívala Dana Burešová, Bohuše Svatopluk Sem a Jiřího Aleš Voráček. V dalších rolích se představili Jaroslav Březina, Lucie Fišer Silkenová, Aleš Jenis, Jozef Benci a Jan Martiník. Představení  opět vyvolalo kladné ohlasy a jedna z kritiček zhodnotila Bělohlávkův přínos: “How fortunate we are in London to at last have a proper connection to Czech repertoire through Bělohlávek. His role in promoting Janáček, Martinů, Smetana, Suk, and Dvořák is inestimable, because his approach is so idiomatic, non-anglicized and extremely perceptive. We’re into a whole new era of appreciating Czech music.” („Jaké máme v Londýně konečně štěstí, že jsme díky Bělohlávkovi získali skutečné propojení s českým repertoárem. Jeho role v propagaci Janáčka, Martinů, Smetany, Suka a Dvořáka je nedocenitelná, neboť jeho přístup ctí původní, neanglicizovaný idiom a je nesmírně vnímavý. Vstupujeme do zcela nové éry chápání české hudby.“) [ 27 ]

V závěru svého angažmá se Jiří Bělohlávek s orchestrem představili ještě jednou českému publiku. Na Pražském jaru 2012 obdobně jako před čtyřmi lety vystoupili na dvou koncertech. První koncert 20. května přinesl v první půli skladby Michaela Tippetta a Maurice Ravela. Po přestávce pak zaznělo Sukovo Zrání.

Na druhém koncertě 21. května zazněla skladba Jiřího Kadeřábka C pro orchestr, kterou si BBC u mladého českého skladatele objednala na popud Jiřího Bělohlávka, dále pak Brahmsův Houslový koncert D dur, op. 77 v podání Ivana Ženatého a Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů.

Ještě než se ale večer rozezněly ve Smetanově síni první tóny, proběhla dopoledne jedna důležitá událost. Jiří Bělohlávek převzal na britském velvyslanectví z rukou velvyslankyně Sian MacLeodové Řád britského impéria. Titul komandér Řádu britského impéria mu udělila královna Alžbeta II. jako ocenění za pozoruhodné úspěchy ve svém oboru. Sám Jiří Bělohlávek k tomu s odstupem několika měsíců řekl: „Když jsem se to dověděl, tak jsem si ve vší vážnosti uvědomoval, že ‚světská sláva polní tráva‘, ale měl jsem radost a vážím si toho. Nechci pátrat, kdo byl přímým iniciátorem. Ale těší mě to jako projev uznání mé tamní působnosti a beru řád jako závazek, aby vztahy mezi českou a britskou kulturou měly hezký průběh a byly životné.“ [ 30 ]

Po pražských zastaveních následovalo ještě několik koncertů, mimo jiné dvě vystoupení na festivalu v Bad Kissingen. Právě v tomto lázeňském městečku Jiří Bělohlávek často vystupoval. Během své profesní dráhy zde hostoval s Pražskými symfoniky, Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií i BBC Symphony Orchestra.

Svou šestiletou éru u BBC pak Jiří Bělohlávek završil dirigováním The Last Night of the Proms dne 8. září 2012. Koncert přinesl dojemný okamžik, kdy stojící diváci v auditoriu Jiřímu Bělohlávkovi zazpívali tradiční rozlučkovou píseň Auld Lang Syne. Velký ohlas v sále způsobil dirigent v okamžiku, kdy si připnul Řád britského impéria, který mu udělila královna Alžběta II. Domů pak poslal pozdrav zamáváním českou vlajkou. Vedle písní a operních árií z Verdiho oper a dalších skladeb zazněl také Sukův pochod V nový život v orchestrálně vokální verzi. Zařazení skladby mělo jak konotace sportovní – ten rok se v Londýně konala olympiáda, tak osobní – Jiřího Bělohlávka čekala nová profesní i životní etapa v roli šéfdirigenta České filharmonie.

Jiří Bělohlávek na BBC Proms 2012

Last Night of the BBC Proms 2012 / Land of hope and glory

Last Night of the BBC Proms 2012 / God save the Queen

Last Night of the BBC Proms 2012 / British Sea-Songs

Last Night of the BBC Proms 2012 / John Williams – Olympic Fanfare and Theme

Last Night of the BBC Proms 2012 / Edward Elgar – Pomp and Circumstance March No. 1

Vřelé vztahy s BBC Symphony Orchestra pokračovaly i po Bělohlávkově odchodu z postu šéfdirigenta. Jiří Bělohlávek obdržel titul Conductor Laureate (čestný dirigent), který s sebou nese nepsané pravidlo, že by se jeho držitel měl alespoň jednou v sezóně u orchestru objevit. Management tělesa projevil velký zájem o to, aby pokračovali zejména v koncertním uvádění oper. Jiří Bělohlávek se přimlouval za Smetanova Dalibora a jeho návrh byl přijat. V květnu 2015 tak skutečně došlo na uvedení opery v Barbican Concert Hall. Sólové party obsadili čeští zpěváci Richard Samek, Svatopluk Sem, Jan Šťáva, Ivan Kusnjer, Aleš Voráček, Dana Burešová a Alžběta Poláčková. Sborových se ujali BBC Singers pod vedením Kennetha Richardsona.

Díky nahrávací technice zůstalo toto provedení zachováno i dalším generacím. CD s operou vydala v roce 2015 společnost Onyx.

Rok 2016 pak přinesl další operu, tentokrát jí byla Janáčkova Věc Makropulos. Uvedl ji s BBC Symphony Orchestra v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms dne 19. srpna 2016 v obsazení s Karitou Mattilou a českými pěvci.

Posledním koncertem s BBC SO bylo 13. dubna 2017 Dvořákovo Requiem. Doslova symbolické rozloučení s orchestrem necelé dva měsíce před Bělohlávkovým úmrtím.

Při hodnocení své spolupráce se Symfonickým orchestrem BBC, ale vůbec s anglickými orchestry, Jiří Bělohlávek opakovaně zmiňoval tři kvality tamějších ansámblů a celého hudebního provozu: dokonalou připravenost všech členů orchestru, flexibilitu těles a smysl pro fair play.

Bělohlávkovo anglické období představuje úspěšnou etapu i z hlediska nahrávání. Pro světové labely realizovali s BBC Symphony Orchestra řadu oceňovaných nahrávek. Mnohé z nich jsme už zmínili. V roce 2006 to byly Dvořákovy Symfonie č. 5 a 6 pro Warner Music. Pro vydavatelství Harmonia Mundi pak společně s pianistou Cédricem Tiberghienem natočil Brahmsův Klavírní koncert č. 1 a Variace na Haydnovo téma. Nahrávky byly vydány v roce 2007. V roce 2008 následovala vzpomenutá nahrávka koncertního provedení Janáčkových Výletů pana Broučka a houslové koncerty Josefa Bohuslava Foerstera vydané ve spolupráci Supraphonu a BBC Radio 3. Rok 2009 přinesl CD Joseph Marx: Orchestral Songs and Choral Works a také živou nahrávku z Pražského jara s vynikajícím provedením symfonie Asrael Josefa Suka a Brittenovy Sinfonia da Requiem. V roce 2010 následovaly Beethovenovy klavírní koncerty v podání Paula Lewise a nahrávka skladby Doubles od Briana Eliase, kterou Jiří Bělohlávek řídil ve světové premiéře na koncertě 16. května 2009. Rok 2010 byl také rokem vydání kompletu všech šesti symfonií Bohuslava Martinů u labelu Onyx. Pro Chandos pak spolu s BBC SO a New London Chamber Choir natočili Sukovo Zrání a Symfonii č. 1 E dur. Rok 2011 přinesl záznam Prodané nevěsty u Harmonia Mundi a také nahrávku Martinů Koncertu pro violu a orchestr v podání Maxima Rysanova. Následující rok vyšlo u Chandosu CD se skladbami Josefa Suka Praga a Pohádka léta, které získalo prestižní cenu Gramophone Awards v kategorii orchestrálních nahrávek. Harmonia Mundi vydala violoncellové skladby Edwarda Elgara (Violoncellový koncert), Antonína Dvořáka (Klid) a Petra Iljiče Čajkovského (Rokokové variace) v podání francouzského sólisty Jeana-Guihena Queyrase. U Naïve vyšlo CD s klavírními koncerty Antonína Dvořáka a Roberta Schumanna v podání Francesca Piemontesiho a konečně Onyx vydal nahrávku koncertního provedení Dalibora.

Na vlastním labelu BBC Music pak vycházely živé nahrávky z koncertů. V roce 1999 to bylo CD s Brahmsovou Symfonií č. 2 a Freskami Piera della Francesca od Bohuslava Martinů. Obě skladby zazněly toho roku na BBC Proms. V roce 2001 Dvořákovy Symfonické variace z koncertu na Proms 27. srpna 2000. (CD obsahuje také symfonickou studii Falstaff od Edwarda Elgara, kterou na Proms provedl 3. srpna dirigent Martin Brabbins s BBC Scottish Symphony Orchestra.) A v roce 2003 vyšla ještě nahrávka Dvořákovy Symfonie č. 6 a symfonická báseň O věčné touze Vítězslava Nováka. Obě skladby provedl Jiří Bělohlávek s BBC SO na abonentních koncertech v květnu 1999.

Jiří Bělohlávek se dle vlastních slov cítil v Londýně báječně. Po pracovní i lidské stránce. O krásném vztahu mezi ním a hráči hovořil nejen tehdejší generální ředitel orchestru Paul Hughes, ale i samotní hráči.

Sám Jiří Bělohlávek dvakrát v Londýně oslavil narozeniny a při této příležitosti pozval celý orchestr na oslavu. Mnohé večírky se odehrály také na zájezdech. Památné se staly zejména dvě tematické párty, které Angličané tak milují – první v parukách a druhá v maskách.

O tom, že hráči měli Jiřího Bělohlávka opravdu rádi, svědčí i speciálně vytvořený slovníček The Jiří Contra Dictionary, který v průběhu let pilně sestavovali a věnovali svému dirigentovi na rozloučenou. Slovníček konfrontuje řadu originálních „anglických“ výrazů Jiřího Bělohlávka s jejich správnou slovníkovou podobou.

Dirigent své hráče totiž na zkouškách občas pobavil a/nebo překvapil jazykovými škobrtnutími vyplývajícími z jeho nebritské výslovnosti. A tak mu například místo toho, že chce zkusit novou verzi (version), někteří hráči rozuměli, že se dožaduje nové panny (virgin). Jindy zase odkazoval hráče na místo v partituře označené pro snadnou orientaci písmeny a použil výraz „Double D“. Což v Anglii představuje označení pro velikost podprsenky. Takže zejména u dámského osazenstva orchestru vykouzlil svým pokynem úsměv na rtech. Těmto veselým situacím nahrávala i Bělohlávkova pracovní metoda, která nespočívala jen v udělování exaktních pokynů, ale velmi často pracoval i s obraznými vyjádřeními.

Světové koncertní a operní síně

Od přelomu tisíciletí se výrazně rozvíjí Bělohlávkova zahraniční operní kariéra, takže se od roku 2000 stává vedle Jiřího Kouta jedním z mála českých operních dirigentů, který ve světě sklízí ovace.

Jiří Bělohlávek v posledních dvou desetiletích svého života velmi usiloval o to, aby v jeho kariéře měla podstatné zastoupení jak symfonická, tak operní hudba. Mezi nabízenými projekty si pečlivě vybíral a vždy zvažoval, zda a jak projekt zapadá do jeho plánů, záměrů a profesních snů. Od roku 2005 mu při vyjednávání se zahraničními orchestry a operními domy velmi pomáhal nový agent Wray Armstrong. S ním se Jiří Bělohlávek poznal už v roce 1981 při hostování v Toronto Symphony, kde Armstrong působil jako umělecký administrátor orchestru.

V létě 2000 se Jiří Bělohlávek skvěle uvedl na operním festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval Janáčkovu Jenůfu. Do Glyndebourne se vrátil v roce 2003, tentokrát s Wagnerovým monumentem Tristan a Isolda pod režijním vedením Nikolause Lehnhoffa. Byla to wagnerovská premiéra pro Jiřího Bělohlávka i pro samotný festival.

Konec roku 2003 a počátek roku 2004 přinesl Káťu Kabanovou v Grand Théâtre de Genève a ve Finské opeře v Helsinkách, kam si Jiří Bělohlávek přizval jako asistenta svého žáka Tomáše Hanuse. Káťu v této inscenaci zpívala finská sopranistka Karita Matilla. V listopadu 2004 se Jiří Bělohlávek vrátil do Ženevy a nastudoval zde operu Z mrtvého domu. Prosinec téhož roku pak přinesl debut v patrně nejslavnějším operním domě světa – v Metropolitní opeře v New Yorku. Na programu byla opět Káťa Kabanová. Varvaru zpívala Magdalena Kožená a Káťu Karita Mattila. Režii měl Jonathan Miller a scénu a kostýmy navrhl Robert Israel. Premiéra se konala 17. prosince a po ní následovaly ještě další čtyři reprízy.

V září 2005 nastudoval Jiří Bělohlávek Rusalku v pařížské Opéra Bastille s Olgou Guryakovou v roli Rusalky a Stuartem Skeltonem v roli Prince. Inscenaci režijně připravil Robert Carsen. O několik měsíců později uvedl ve stejném operní domě operu Julietta aneb Snář. Opera i další koncerty byly součástí oslav české hudby, které na počátek roku 2006 ve spolupráci s francouzskými partnery přichystalo České centrum v Paříži. Pro nastudování byl poprvé použit původní francouzský text Martinů rekonstruovaný francouzským hudebním vědcem Harrym Halbreichem. Premiéra se konala v pátek 3. února 2006 a v hlavních rolích vystoupili Jelena Semjonova (Julietta) a John Graham Hall (Michel). Ve středu 8. února pak Jiří Bělohlávek řídil ještě v Pařížské opeře mimořádný koncert. Na programu byla Má vlast v kompletním provedení.

V prosinci 2006 debutoval Jiří Bělohlávek s Los Angeles Philharmonic ve Walt Disney Concert Hall. Návštěvníci koncertu si poslechli Bruchův Houslový koncert č. 1 v podání korejsko-americké sólistky Sarah Chang, Janáčkova Tarase Bulbu a Dvořákovu Symfonii č. 6.

Rok 2007 byl ve znamení návratu do Metropolitní opery, kde Jiří Bělohlávek nastudoval Jenůfu a v lednu a únoru ji řídil na celkem šesti představeních. Titulní roli v inscenaci režiséra Oliviera Tambosiho ztvárnila opět Karita Mattila. Jako Kostelnička se představila sopranistka Anja Silja, do úloh Laci a Števy byli obsazeni tenoristé Kim Begley a Jorma Silvasti. V květnu téhož roku dirigoval Jiří Bělohlávek Jenůfu také ve Washingtonské národní opeře.

Duben přinesl vystoupení s National Symphony Orchestra ve Washington Kennedy Center. Program koncertu byl až na jednu výjimku český. Zazněla Dvořákova ouvertura Othello, Janáčkův houslový koncert Putování dušičky, Smetanova symfonická báseň Richard III. a Vltava a také Mozartův Houslový koncert č. 3 G dur. Houslové skladby provedl německý houslista Christian Tetzlaff.

V létě 2007 se festival v Glyndebourne dočkal obnoveného nastudování Tristana a Isoldy s téměř totožným obsazením včetně dirigenta Jiřího Bělohlávka a London Philharmonic Orchestra. Tyto inscenace snímaly kamery nahrávacího týmu labelu Opus Arte a živá nahrávka představení vyšla v následujícím roce na DVD.

Na podzim následovala další fenomenální Má vlast. Tentokrát s Berlínskými filharmoniky. Přes šest tisíc návštěvníků ji slyšelo na předem vyprodaných koncertech 18.–20. října 2007. Orchestr provedl tento cyklus v kompletní podobě po dlouhých sedmnácti letech. Jiří Bělohlávek k nastudování uvedl: „…hráli jsme bez přestávky, dokonce bez zdvojeného obsazení dechů. A když měla dechová skupina obávané pastorále v Blaníku, provedli to i po šedesáti minutách intenzivního hraní tak, že jsem nemohl mít jedinou připomínku. Jako když vytáhnou šperk z pokladnice... Pro každého hráče, který není Mou vlastí odkojen, to je vždy velmi náročný úkol, všechny čtyři zkoušky i generálku jsme využili do poslední minuty. Odezva u hudebníků ale byla snad ještě spontánnější než v sále – chtěli do sebe vstřebat všechno, co je s tradicí provádění tohoto díla u nás spojeno.“ [ 42 ]

S berlínským orchestrem provedl Mou vlast také v červenci následujícího roku na festivalu v Aix-en-Provence.

V roce 2008 nastudoval v londýnské Royal Opera House Evžena Oněgina Petra Iljiče Čajkovského. Toho uvedl i o necelý rok později, v lednu a únoru 2009, v Metropolitní opeře v New Yorku. Inscenaci režíroval Robert Carsen, Oněgina zpíval americký barytonista Thomas Hampson a Taťánu sopranistka Karita Mattila. V říjnu 2008 uvedl ve starobylé Pařížské národní opeře Prodanou nevěstu v nastudování belgického režiséra Gilberta Defla. Prodanka, nejklasičtější česká opera, se touto inscenací vrátila na pařížská pódia po dlouhých osmdesáti letech. Role Jeníka se ujal český pěvec Aleš Briscein. Mařenku zpívala Christiane Oelzeová a Kecala Franz Hawlata, oba z Německa. Představitelem Míchy byl mladý slovenský bas Štefan Kocán.

Prosinec 2008 přinesl Káťu Kabanovou v Madridu. Po deset večerů se v sugestivní režii Roberta Carsena odehrával před diváky Teatro Real tragický osud mladé ženy, kterou pokrytecká morálka společnosti dožene k sebevraždě. Káťu skvěle ztvárnila Karita Mattila, Kabanichu izraelská mezzosopranistka Dalia Schaechter, Borise slovenský tenorista Miroslav Dvorský a Dikoje Oleg Bryjak. Živý záznam představení vyšel v roce 2010 na DVD a Blue-ray labelu FRA Musica.

Rok 2009 byl ve znamení Rusalek. Přinesl hned dvě. V březnu to bylo představení v Metropolitní opeře v New Yorku s Renée Fleming v roli Rusalky a s lotyšským tenorem Alexsandrem Antonenkem jako princem. V létě pak Jiří Bělohlávek opět zavítal na festival v Glyndebourne a nastudoval zde Rusalku v jevištním pojetí anglické režisérky Melly Still. Rusalku zpívala Ana María Martínez, prince Brandon Jovanovich a Ježibabu Larissa Diadkova. Živá nahrávka vyšla v roce 2010 na CD.

V roce 2010 nastudoval Jiří Bělohlávek poprvé Janáčkovu operu Věc Makropulos. Inscenaci uvedla Opera San Francisco, kde mělo toto dílo dokonce v roce 1966 svou americkou premiéru. Inscenace vznikla v koprodukci s Finskou národní operou a v hlavních rolích se objevila Karita Mattila jako Emilia Marty a Miro Dvorský jako Albert Gregor. Režisérem byl Olivier Tambosi. Byla to již několikátá spolupráce Jiřího Bělohlávka a Karity Mattily, která si Jiřího jako dirigenta pro tuto inscenaci přímo vyžádala. Na tuto svou janáčkovskou spolupráci navázali hned o dva roky později (2012), kdy byla Věc Makropulos uvedena v MET v režii Elijaha Moshinského.

V roce 2012 se Jiří Bělohlávek podílel na nastudování Julietty ve Velkém divadle v Ženevě.Jednalo se o scénicky převzatou inscenaci z Paříže roku 2002 (Opéra Garnier) a 2006 (Opéra Bastille). V roli Julietty se představila Nataliya Kovalova a v roli Michela Steve Davislim.

Doma v Čechách

I přes četné zahraniční závazky, pokračovala také Bělohlávkova spolupráce s českými orchestry a scénami. Každou sezónu se pravidelně, zpravidla několikrát ročně objevoval u Pražské komorní filharmonie, kterou řídil jak na abonentních koncertech, tak na zájezdech a domácích festivalech.

Pod taktovkou svého bývalého šéfdirigenta se PKF například představila na koncertě v Turíně 24. září 2006 s mozartovským programem a sólistou F. Kempem nebo 4. října na festivalu Moravský podzim v Besedním domě v Brně. V roce 2008 řídil Jiří Bělohlávek koncert ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti zahájení oslav devadesátého výročí vzniku ČSR. V březnu 2009 uvedl s PKF velkolepou Missu solemnis Ludwiga van Beethovena se sólisty Simonou Šaturovou – soprán, Evou Garajovou – alt, Tomášem Černým – tenor, Gustavem Beláčkem – bas a Českým filharmonickým sborem Brno. V květnu zase následovalo vystoupení na Pražském jaru s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou. Zazněly skladby Bohuslava Martinů, Josepha Canteloube a Petra Ebena.

V roce 2010 se s PKF představil 28. dubna a společně předvedli téměř dokonalé provedené Symfonie č. 2 Franze Schuberta a společně s J. Q. Queyrasem také Dvořákův Violoncellový koncert. V prosinci měl Jiří Bělohlávek významný a čestný úkol. Řídil speciální koncert, který Pražská komorní filharmonie pořádala ve Smetanově síni Obecního domu k osmdesátým narozeninám Ivana Moravce. Na programu byla Beethovenova předehra Coriolan, Symfonie č. 3 Eroica a také Koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů. Na koncertě mel původně hrát i Ivan Moravec, avšak kvůli neočekávané operaci ruky z jeho vystoupení sešlo. Výborně ho však zastoupili dva jeho žáci – Václav Mácha a Slávka Pěchočová. Jiří Bělohlávek (nejen) tímto koncertem vzdal hudební hold svému kolegovi a příteli.

V prvním desetiletí nového tisíciletí se Jiří Bělohlávek objevil také dvakrát na scéně Národního divadla v Praze. V roce 2006 zde pod režijním vedením Jiřího Nekvasila nastudoval Martinů Řecké pašije. Den před premiérou 13. dubna převzal v prezidentském salonku Národního divadla medaili Nadace Bohuslava Martinů  jako uznání za celoživotní uvádění díla tohoto skladatele. V říjnu 2009 uvedl na stejné scéně Martinů Hry o Marii. Režie této inscenace se ujal Jiří Heřman.

Kontinuálně se rozvíjela rovněž kapitola Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie. I u českého prvního orchestru se každý rok alespoň jednou objevil jako host a také s ním realizoval několik významných nahrávek. V roce 2003 přijal nabídku Supraphonu, aby s Českou filharmonií pořídil nahrávku všech šesti symfonií Bohuslava Martinů. V roce 2003 se na pulty dostalo CD se Symfoniemi 3 a 4. Celý projekt byl pak na čas pozastaven a další dvě symfonie, pátá a šestá, byly nahrány a vydány až po šesti letech v roce 2009. Velkou kvalitu této nahrávky dokládá skutečnost, že první CD bylo v roce 2004 nominováno na cenu Grammy.

V roce 2008 čekala Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií významná událost. Bylo jí provedení Mahlerovy 7. symfonie v Rudolfinu dne 19. září. Stalo se tak na den přesně po sto letech od pražské premiéry, kterou v roce 1908 řídil sám Gustav Mahler.

V březnu 2010 uvedl Jiří Bělohlávek na abonentních koncertech České filharmonie dvě premiéry. Českou premiéru suity profesora Jaroslava Smolky z Janáčkovy opery Káťa Kabanová, kterou ve světové premiéře představil již v únoru v Londýně s BBC Symphony Orchestra, a světovou premiéru Klavírního koncertu č. 1 Jiřího Gemrota. Celý program doplnila ještě Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů.

Květen 2011 přinesl dlouho očekávané zahájení Pražského jara s orchestrem složeným ze studentů Pražské konzervatoře. Ta tímto velkolepým podnikem oslavila dvě stě let od svého založení.

Jiří Bělohlávek nedirigoval jen koncerty, na které se lidi chodí bavit a duchovně povznést, ale svou taktovkou řídil Českou filharmonii i ve chvílích národního smutku. Bylo tomu tak v prosinci 2011, kdy se celá Česká republika loučila s Václavem Havlem. Ve středu 21. prosince zahrála Česká filharmonie na smutečním ceremoniálu ve Vladislavském sále a v pátek 23. prosince pak ve Svatovítské katedrále. Zaznělo Dvořákovo Requiem a části z oratoria Mesiáš od Georga Friedricha Händela, Dvořákova biblická píseň Při řekách babylonských a Svatováclavský chorál. Pro Jiřího Bělohlávka představovala tato vystoupení osobní hudební rozloučení s člověkem, kterého si velmi vážil. V jednom z tehdejších rozhovorů odpověděl takto na otázku, čím byl pro něj Václav Havel výjimečný: „Celým svým příkladem, svým životem, svojí ohromnou odvahou, lidskou, občanskou a svým mravním postojem, který dával při každé příležitosti najevo. Myslím si, že by měl být inspirací nejen pro umělce, ale pro každého občana naší země.“ [ 46 ]