Výstava probíhala v Rudolfinu v roce 2018. Její online podobu vám nyní přinášíme na webu.
Výstava „Jiří Bělohlávek 2012–2017. Pět sezon (nejen) s Českou filharmonií“ probíhala v Rudolfinu v roce 2018. Prostřednictvím fotografií, citátů i doprovodných textů ukazovala Jiřího Bělohlávka nejen jako dirigenta, ale i jako uměleckou osobnost s neobyčejně širokým záběrem od podporování mladých hudebních talentů až po úspěšné propagování české hudby ve světě.
Online podobu výstavy vám nabízíme níže. Koncept výstavy i veškeré doprovodné texty jsou dílem České filharmonie a přebíráme je v původní podobě.
Jiří Bělohlávek 2012–2017. Pět sezon (nejen) s Českou filharmonií
Hudba je mi nejen světem, v němž se cítím bezpečně ukryt v náručí krásy, ale i milovanou profesí, díky níž mohu tento úžasný svět otevírat a zprostředkovávat druhým lidem.
David Mareček
generální ředitel České filharmonie
Návrat Jiřího Bělohlávka k České filharmonii začal z hlediska víc než stodvacetileté historie orchestru nedávno, před malou chvílí. Na počátku byly dlouhé letní schůzky na Souvrati, Jiřím vlastnoručně natrhané maliny, které nám Anna připravovala a nad nimiž jsme spřádali plány, jak to celé udělat, aby to fungovalo. Jiřího návštěvy ministrů kultury a financí a jeho nekompromisní boj za lepší podmínky muzikantů. Úvahy o repertoáru, o nahrávání, zájezdech, ale taky o tom, jak zkoušet a jak pracovat s orchestrem. A pak dlouhá jednání s hráči, ministerstvy, pořadateli. Přesvědčování zahraničních partnerů, že Česká filharmonie vstupuje do šťastného období, ve kterém bude radost ji poslouchat a chodit na její koncerty.
Jiřího nervozita před zahajovacím koncertem první sezony, jestli bude program dost nazkoušený, jestli bude fungovat nové posazení na pódiu Rudolfina. První velký nahrávací projekt se symfoniemi Antonína Dvořáka. První koncert pod širým nebem – Bobby McFerrin s Jiřím Bělohlávkem a filharmoniky. Provedení Čajkovského Patetické v tokijské Suntory Hall, kde Jiří dostal orchestr do takového transu, že publikum v sále ani nedýchalo. První opatrné úvahy o edukačních programech, které záhy vystřídal suverénní Bělokněžník i jeho žena ve stylově pohádkovém kostýmu. Vzájemné přesvědčování Jiřího, Marka Ebena a Alice Nellis, že koncert s výkladem má smysl a že bude lidi bavit. Jiřího absolutní ponor do práce s dětmi ze základních uměleckých škol a první oťukávání se sborem Čhavorenge, které vyústilo ve strhující koncert na Hradčanském náměstí. Orchestrální konkurzy, vznik orchestrální akademie, skladatelská soutěž, přehrávky pro talentované mladé umělce. Toho všeho se Jiří Bělohlávek aktivně účastnil, polemizoval s námi, nutil nás najít lepší argumenty, vymyslet lepší program, připravit lepší zkouškový rozvrh. Nepolevil nikdy v ničem, co dělal. Nikdy sám sobě neuhnul, nikdy se nevydal snadnější cestou. Byl strašně tvrdohlavý, a kdo mu chtěl odporovat, musel mít pádné argumenty. „Ne“ pro něj nebyla odpověď. Odpovědí bylo jedině alternativní řešení podložené pořádným zdůvodněním. Vyžadoval absolutní profesionalitu, ale dokázal přitom být laskavý, pozorný a vždycky loajální. Byl pro celý tým jako skála, o kterou se mohl opřít a zároveň měl pro každého otevřenou náruč a vlídné slovo.
Jiří Bělohlávek ale pro Českou filharmonii nebyl pouze spolehlivým a pracovitým šéfem, jeho působení se nedá postihnout jen výčtem koncertů, zájezdů, nahrávání, jakkoli „černé na bílém“ to je nejviditelnější výsledek jeho pětileté práce. Vytvářel i určitou hodnotovou atmosféru, jakýsi étos, který měl sjednocující vliv na nás všechny. Dokázal kolem sebe šířit něco, co některé lidi podněcovalo, aby dělali krásnější práci – kdyby se náhodou pan šéfdirigent přišel podívat. On to byl, kdo v určitých chvílích říkal zcela jednoznačná „ne“ věcem, které by filharmonii hodnotově poškozovaly. Služba hudbě a hledání pravdy v umění pro něj totiž znamenaly usilovat o maximální možnou úroveň a vážnost ve všem, co dělal.
Sbližování
Oboustranný respekt, opatrnost, očekávání, to byly stavy duší České filharmonie a jejího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, když se od podzimu 2012 začali intenzivně setkávat a poznávat. Společně strávený čas byl ve znamení poctivé a detailní práce, která se záhy začala úročit na koncertech doma i v zahraničí. Umělecky zralý šéfdirigent byl vždy perfektně připraven a zdvořile formuloval své umělecké představy tak dlouho, dokud se mu nevracely zpět v reálném zvuku České filharmonie. Byl si vědom, že poctivá práce je prací náročnou a vyžaduje zázemí. Nebyly mu lhostejné finanční podmínky filharmoniků a nejen slovem, ale především skutkem je dokázal změnit k lepšímu. Koncertů a projektů doma i v zahraničí přibývalo a prvotní obavy se pomalu rozpouštěly. Mezi orchestrem a jeho šéfem, kromě snahy o skvělý umělecký výsledek, začalo vznikat přátelství. Dobře rozjetý tandem se později semknul ještě více. Fakt, že Jiří Bělohlávek po dlouhý čas bojoval s nemocí, dal spolupráci mezi naším prvním orchestrem a jeho šéfdirigentem další rozměr. Intenzivní práce pokračovala a hudebníci vyzařovali směrem k dirigentskému stupínku podporu a ochranu. Mohl-li být pan šéfdirigent na koncertním pódiu a tvořit, byl šťastný. Při koncertech kypěl energií. Hudba obecně, a zejména tóny České filharmonie ho nabíjely a posilovaly. Píle, vůle k životu, odhodlání, humor a umělecké plánování na další roky, to byl přístup k realitě života pana profesora Jiřího Bělohlávka, šéfdirigenta České filharmonie.
Přál bych si vrátit filharmonii v myslích posluchačů respekt, který si zaslouží. Aby ji lidé vnímali jako svého prvního reprezentanta české symfonické hudby.
Studium, nikdy nekončící objevování, zkoumání detailů v souvislostech směřujících k celku – to vše bylo denním chlebem šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, aby byl vždy perfektně připraven. Na zkouškách pak dotazy hudebníků na záludnosti vyskytující se v partech, náročná turné s každodenními koncerty, to vše a mnohé jiné musel pan šéfdirigent pojmout s jediným cílem – vydařené koncerty, na které se nezapomíná.
Pražské Jaro 2014 – ZAHAJUJEME!
„Má vlast jedním dechem s džentlmensky vyprávěným příběhem Šárky“ je titul jedné z mnohých kritik, které zaplavily tisk po provedení Mé vlasti na 69. ročníku MHF Pražské jaro. Jiří Bělohlávek s Českou filharmonii zahajoval festival po šestadvaceti letech. Koncert byl současně poctou jeho zakladateli Rafaelu Kubelíkovi, od jehož narození uplynulo v roce 2014 sto let.
Nejen z pódia Dvořákovy síně
Péče o mladé hudebníky nebyla u pana šéfdirigenta o nic menší, než jeho zájem o veškeré dění v České filharmonii. Když zrovna s filharmoniky nezkoušel, tak pomáhal s výběrem nových nástrojů, promýšlel koncepce soutěží a principy chodu Orchestrální akademie České filharmonie. Společně s vedením orchestru své vize záhy realizoval. Orchestrální akademii začali naplňovat studenti středních a vysokých hudebních škol, nejmenší muzikanti se mohli prezentovat v soutěži „Zahraj si s Českou filharmonií“. Stranou nezůstali ani mladí komponisté, i pro ně byla vypsaná soutěž. A jaká byla odměna pro vítěze? Ta pro skladatele nejvyšší - nastudování díla a koncertní provedení naším prvním orchestrem s jeho šéfdirigentem.
Pozor, přichází Velký Bělokněžník!
Málokdo čekal, že vedle intenzivní koncertní, zájezdové a nahrávací činnosti si Jiří Bělohlávek najde tolik času na vzdělávací programy České filharmonie. Začalo to hned v říjnu 2012 „Zkouškou orchestru“ s Markem Ebenem v režii Alice Nellis. Během pěti dalších let se při těchto komentovaných koncertech zkoumalo „podpokličkoví“ symfonického orchestru, hudba 20. století, operní hudba (s Richardem Novákem) i fenomén nastudování téže skladby dvěma dirigenty (s Jiřím Rožněm). Že se pan šéfdirigent jednou objeví na pódiu Dvořákovy síně jako šéfkouzelník Bělokněžník ve speciálním kouzelnickém rouchu a že bude pro děti a jejich rodiče kouzlit, to bylo ještě větší překvapení. I pro orchestr. Po prvních bělokněžnických koncertech v letech 2014 a 2015 pak od pana šéfdirigenta přišla jednoduchá otázka: „Kdy bude příští scénář?“ Předsvatojánská v Rudolfinu se měla odehrát 18. června 2017; nakonec ten den zaznělo Dvořákovo Stabat Mater jako rozloučení s Jiřím Bělohlávkem. „Naší kouzelné řeči může rozumět každý, kdo se snaží a opravdu naslouchá. A kdo dává pozor a soustředí se víc na sebe než na druhé.“ Tato slova už malým i větším posluchačům nestihl říct, ale platí pořád – Jiří Bělohlávek přesně tak přistupoval k hudbě i ke světu kolem.
Ladili jsme svá srdce
„Tady to musí znít, jak když se plazí kočka. Jedna z těch čarodějnic ji má v drdolu! A tahle melodie, to je ona! Musí to mít výraz, nesmíme to hrát obyčejně,“ naléhá Jiří Bělohlávek na osmdesátku mladých hudebníků, s nimiž právě zkouší Musorgského Noc na Lysé hoře. A při dalším opakování už je ta kočka opravdu slyšet. Celkem třikrát v letech 2014–2016 mohli žáci ZUŠek z celé ČR pod vedením pana šéfdirigenta prožít mistrovskou lekci o pravé a poctivé umělecké práci. Bez mustrů, bez mechaničnosti, bez rutiny; s chutí objevovat i čekat na ten pravý čas. „Pianissimo děláte krásně. Jen dejte pozor, aby nebylo šustivé. Aby bylo krásné. Jako vydechnutí. Víte co? Udělám teď to zpomalení úplně jinak a třeba to pomůže i tomu vydechnutí,“ říká Jiří Bělohlávek na jednom místě Schubertovy Nedokončené a najednou pod jeho rukama zní hudba, při které se tají dech.
„Vše co dělal, dělal z lásky, veškerá svá rozhodnutí dělal tak, jak si myslel, že to bude nejlepší. Když jsme ladili, neladili jsme jen nástroje. Ladili jsme svá srdce. Tak, aby tloukla všem stejně. Poněvadž hudba se nejlépe hraje srdcem. A on byl ten, který měl na toto ladičku.“ (z ohlasů) | Foto: Petra Hajská
Šalo malo šalo ma
V červnu 2015 se pod taktovkou Jiřího Bělohlávka poprvé představil romský dětský sbor Čhavorenge. Při open-air koncertě na Hradčanském náměstí. Napětí ohledně toho, jak si „sedne“ živelný svět a svět, v němž vládnou jasná hudební pravidla, tu rozhodně bylo. Ale když na první zkoušce sbormistryně Ida Kelarová prohlásila: „Víte, tady to místo musí být takové nesecvičené,“ pan šéfdirigent s úsměvem odpověděl: „To nám půjde.“ Na závěr si s Čhavorenge dokonce zazpíval refrén „Šalo malo šalo ma“ v písni Hej romale! Nečekané propojení Jiřího Bělohlávka s desítkami dětí z českých a slovenských osad a ghett mohlo překvapit. Ale proč by vlastně mělo? „Jakmile promluvil,“ líčí první setkání Ida Kelarová, „všechna nervozita ze mě spadla. Má krásný hlas, vyrovnaný tón, zazníval z něj opravdový zájem – oslovil mě do hloubky.“ A je to právě ta hloubka na obou stranách, která toto setkání a porozumění umožnila. I to byl Jiří Bělohlávek.
Dvanácté kulatiny České filharmonie
Dne 4. ledna 2016 oslavila Česká filharmonie se svým šéfdirigentem díly Antonína Dvořáka 120. výročí svého založení. Kromě fenomenálního úspěchu Jana Martiníka, který přednesl celý cyklus Biblických písní, přispěla k vydařené „oslavě“ interpretace Novosvětské.
Od prvních tónů nadýchaná, nabitá energií, přesná, taneční (scherzo), tempově vyvážená (rozumnější než například u Rattla nebo Abbada). Dirigent skrze filharmoniky laskal každou frázi, každičkou hudební molekulu. Bylo to tak sugestivní, že mě napadlo, že jsem svědkem lepšího výkonu, než jaký zaznamenala před několika lety firma Decca ve vydařeném Dvořákovském kompletu. Nadšeně hrající filharmonici odvedli úctyhodnou práci. Lepší hudební otevření roku jsem dosud nezažil.
115× ve světě aneb znovudobytí prestižních sálů
S nástupem Jiřího Bělohlávka do pozice šéfdirigenta se České filharmonii začala hojněji otevírat zahraniční pódia prestižních sálů. Navštívila osmnáct zemí světa, od evropských destinací přes USA až po dálný východ – Japonsko, Čínu či Jižní Koreu. Úspěšné koncerty zajistily filharmonikům opětovná pozvání. Po více jak deseti letech zavítali do Carnegie Hall, po třinácti letech do vídeňského Konzerthausu, po osmi letech se ocitli v sále Berlínské filharmonie a po dvaceti letech v londýnské Royal Festivall Hall. Pro zahraniční pořadatele byla velkým lákadlem právě kombinace České filharmonie, Jiřího Bělohlávka a hudby českých autorů. Za nejúspěšnější počiny lze považovat návrat do Carnegie Hall a uvedení Janáčkovy Její pastorkyně v Royal Festival Hall.
Dnešní vyhraněná a vybuzená konkurence v orchestrálním světě říká, že nestačí být jen výborní, ale že musíme dokázat neutuchající angažmá každé kreace, abychom obhájili vydobyté místo.
Hostem na světových pódiích
Jiří Bělohlávek dával této hudbě přirozený tvar v každém momentu a zároveň vytvářel pocit soudržnosti, který trval od začátku až do úplného konce,“ psal pittsburský kritik Mark Kanny po provedení Smetanovy Mé vlasti 13. 11. 2015. Po jednom ze 102 vystoupení, která Jiří Bělohlávek od podzimu 2012 řídil na koncertních a operních pódiích v 11 zemích Evropy i Ameriky. Vedle intenzivní činnosti s Českou filharmonií v Praze měl Jiří Bělohlávek ještě sílu a čas vracet se jako hlavní hostující dirigent do Rotterdamu, jako bývalý šéfdirigent do Londýna k BBC Symphony Orchestra, ale řídit i další orchestry: španělské, německé, rakouské, čínské, americké a kanadské symfonické orchestry. Ve Wiener Staatsoper nastudoval Dvořákovu Rusalku a v San Francisco Opera Janáčkovu Její pastorkyni. I v symfonickém repertoáru jeho zahraničních koncertů dominovala česká hudba: nejen Má vlast a Novosvětská, ale také Janáčkova Sinfonietta, Martinů Dvojkoncert nebo Sukův Asrael. Neuvěřitelným uměleckým finišem byl pro něj duben 2017. Jiří Bělohlávek postupně dirigoval čtyři různé, převážně duchovní programy se čtyřmi různými orchestry v Lipsku, Londýně, Rotterdamu a Mnichově. Loučil se s Dvořákovým Requiem, Stabat Mater, s Biblickými písněmi...
Slavíme sedmdesátiny pana šéfdirigenta
Své 70. narozeniny připadající na 24. únor 2016 se pan šéf rozhodl oslavit jak jinak než hudbou. 13. února se sešla Česká filharmonie spolu se sólisty a Jakubem Hrůšou na pódiu, zatímco pan Bělohlávek se usadil do řad posluchačů. Překvapením první poloviny koncertu byla árie Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy opery Rusalka v podání operní divy Karity Mattily. Po přestávce se taktovky ujal oslavenec. Ve Dvoraně Rudolfina následně převzal dárek od České filharmonie, obrovský dort s figurkami všech členů orchestru, šéfdirigenta nevyjímaje.
Současník budoucnosti
„Hudba Gustava Mahlera je vždycky svátek,“ řekl Jiří Bělohlávek v jednom z rozhovorů pro časopis Reflex. Byla to právě Mahlerova Pátá symfonie, která zazněla na abonentních koncertech České filharmonie 3., 4. a 5. května 2017. V této době ještě nikdo netušil, že s Českou filharmonií a Mahlerovou hudbou se těmito koncerty loučí.
Pod imaginativním vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka budoval orchestr málokdy slýchanou hudební katedrálu. ... Úvodní smuteční pochod byl klidný, pevný, zvláště ve skupinách dechových nástrojů barevně noblesní a hlavně nepatetický.... Smuteční pochod nebyl v interpretaci Bělohlávka pouhou stylizací, ale působil opravdově. ...Slavné Adagietto, pro posluchače asi „nejpřijatelnější“ část více než hodinové geniální kompozice, byla hrána skutečně „sehr langsam“, což bylo dobře. (Více než Václava Neumanna mi připomněla Claudia Abbada.) Někteří dirigenti, jati touhou objevování, tíhnou k dramatizaci, pan Bělohlávek byl spíše filozofem... Z ničeho hudba vzešla – do nicoty zmizela. Dirigent ustál partituru i fyzicky a měl jsem z auditoria pocit, že byl pro své filharmoniky inspirací do posledního vzmachu taktovky... Po premiéře v roce 1904, která nebyla ideální, Mahler prý řekl: „Kéž bych mohl uvést první provedení padesát let po své smrti...“ Myslím, že provedení Jiřího Bělohlávka, jež se vyhnulo krajnostem, provokacím a bylo barevně podmanivé a filozofující, by se mu asi líbilo.
Naposledy. V Poličce
Jiří Bělohlávek a hudba Bohuslava Martinů, to je spojení, které rezonuje. Pan dirigent byl celoživotním propagátorem díla tohoto poličského rodáka a podstatným způsobem dokázal obrátit pozornost hudebního světa k jeho odkazu. Je symbolické, že hudba Bohuslava Martinů (Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány) zazněla i na koncertě, kdy na dirigentském stupínku stanul naposledy. Bylo to 7. května 2017 v Poličce. S PKF – Prague Philharmonia, kterou v roce 1994 založil, zahajoval 20. ročník Martinů festu.
Předčasně...
Pocit zkamenění a hlubokého vnitřního ticha, tak se asi dá připodobnit stav, ve kterém se mnoho lidí ocitlo, když obdrželi zprávu, že nás dne 31. května 2017 navždy opustil pan Jiří Bělohlávek. Veřejnost se se šéfdirigentem České filharmonie mohla rozloučit 7. června 2017 ve Dvořákově síni Rudolfina.
Rozloučení s Jiřím Bělohlávkem prostřednictvím Dvořákova Stabat Mater se uskutečnilo 18. června 2017 pod vedením Jakuba Hrůši. Jakub Hrůša má s působením Jiřího Bělohlávka jako šéfdirigenta České filharmonie symbolickou spojitost. Byl to právě on, který za pana šéfdirigenta přebíral australské turné České filharmonie v srpnu 2012.
13. srpna 2012 pan Jiří Bělohlávek píše:
Vzácní přátelé, moji vážení spolupracovníci, tolik jsem se těšil, že předznamenám svůj nástup do čela České filharmonie krásnou hudbou, kterou jsme nabídli našim australským hostitelům k jejich slavnostním koncertům. Připadalo mi velmi příjemné, že tím zájezdem budeme mít vytvořeno jakési „zahřívací kolo“ před plným vstupem do koncertní sezóny. „Člověk míní, Pán Bůh mění,“ říká staré přísloví. Onemocněl jsem. Jsem v rukou nejlepších lékařů i léčitelů a děláme všechno proto, abychom tuto komplikaci odvrátili. Věřím pevně, že se 27. září s Vámi setkám při první zkoušce na zahájení naší sezóny. Přeji Vám mnoho zdaru při koncertech v Melbourne, šťastné lety a šťastný návrat. Budu v duchu s Vámi všemi... Upřímně Váš Jiří Bělohlávek
Jakub Hrůša „otevíral“ vstup Jiřího Bělohlávka do České filharmonie
a nyní to byl opět on, který ho důstojně „uzavřel“.
Zájezd s Českou filharmonií v létě 2012 do Austrálie, který jsem převzal po onemocnělém Jiřím, se odehrával vzhledem k Jiřímu ve smutných souvislostech. Všichni se těšili, že koncerty bude řídit on. Přesto to byl společný hudební zážitek se spoustou radosti, který nás s orchestrem sblížil. Sblížení se samozřejmě konalo
i po letech při definitivním loučení s Jiřím za tónů Dvořákova díla Stabat mater. Někdy je to tak: lidé prožívají silné společné chvíle, propojují se tím intenzivněji, čím závažnější a hlubší jsou okolnosti jejich setkání. Proto byly ty dvě události pro mě nesrovnatelné: v Austrálii jsem Jiřího toliko zastupoval, mysleli jsme všichni na něho, ale zároveň jsme si vše užili. Při Stabat Mater jsme však společně nahlíželi do prázdnoty, kterou ani krásná hudba nedovede zaplnit. Její krása a naše ozdravující činnost při jejím tvoření nám však pomohly se s tou prázdnotou pokusit vyrovnat.
Jiří Bělohlávek Diskografie 2012–2018
Když dospějeme do určité roviny a výše perfekce, tak se otvírá možnost tvořit. Není to cíl, ale začátek.
Na trhu je několik výrazných nahrávek včetně jedné dřívější se samotným dirigentem Jiřím Bělohlávkem, avšak díky kombinaci
hlubokého procítění, technického mistrovství hudebníků a zpěváků, kteří tuto partituru studují celý život, a sólistů, kteří nejen krásně zpívají, ale dokonale se začleňují do plynoucí hudby, je tento titul vydavatelství Decca možná všechny překoná.
Ocenění
|
Prezident republiky Václav Havel udělil Jiřímu Bělohlávkovi dne 28. října 2001 Medaili Za zásluhy. Osobně mu ji předal na zámku v Lánech 7. prosince téhož roku. |
|
V době, kdy odcházel z pozice šéfdirigenta londýnského Symfonického orchestru BBC, |
|
Dne 17. června 2013 se Jiří Bělohlávek stává čestným předsedou Společnosti Antonína Dvořáka. Toho času byl již prezidentem Dvořákovy společnosti ve Velké Británii. |
|
Dne 16. listopadu 2014 v Carnegie Hall přebírá Jiří Bělohlávek z rukou ministra kultury Daniela Hermana Cenu Antonína Dvořáka. |
|
Akademie múzických umění v Praze udělila Jiřímu Bělohlávkovi 22. února 2016 čestný doktorát. |
|
Symbolické klíče od města a dekrety čestného občanství Litomyšle převzal Jiří Bělohlávek 3. května 2016. |
|
Ve čtvrtek 22. září 2016 získal Jiří Bělohlávek čestné občanství hlavního města Prahy. |
|
Dne 8. června 2017 udělila OSA Jiřímu Bělohlávkovi cenu za propagaci a šíření české hudby. |
|
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek udělil 23. června 2017 ve Velkém sále Černínského paláce resortní ocenění Gratias agit in memoriam Jiřímu Bělohlávkovi. |
|
Dne 20. ledna 2018 byla Jiřímu Bělohlávkovi a České filharmonii udělena cena Classic Praque Awards 2017 za nejlepší orchestrální výkon – interpretaci Páté symfonie Gustava Mahlera (koncert 3. května 2017). Za tentýž výkon obdrželi i cenu České televize – Klasika roku. |
Nehudební radosti Jiřího Bělohlávka
Naučil jsem se, že čas odpočinku je stejně důležitý jako čas aktivní práce. Svoji dovolenou si musím velmi přesně plánovat – to je čas, ze kterého se vždycky nejsnáze ukrajuje... Ve volném čase hudbu úmyslně neposlouchám, dopřávám svým uším ticho. Snažím se také zahradničit, chodit po horách.
JIŘÍ BĚLOHLÁVEK 2012 – 2017
Pět sezon (nejen) s Českou filharmonií
Úkolem dirigenta je sloužit nejenom kariéře, své dráze, ale především hudbě samé a také tělesům, s nimiž spolupracuje.
Výstavu připravila Česká filharmonie
Text: Pavlína Landová, Petr Kadlec
Architektonické řešení: Petra & Martin Gabaš
Grafické zpracování: Marek Pistora, Studio Najbrt
Tisk a výroba: MinimaxStudio
Za poskytnutí cenných materiálů a informací děkujeme rodině Jiřího Bělohlávka: manželce Anně Fejérové, sestře Růženě Černé, dceři Marii Jedličkové a rodinnému příteli Alexanderovi Goldscheiderovi.
Za poskytnutí fotografií děkujeme: BBC Symphony Orchestra, San Francisco Opera (Cory Weaver), Wiener Staatsoper (Michael Pöhn), New York Philharmonic (Chris Lee) a Martinů festu.
